Bivoj mezi šamany Dagmar Andrtová-Voňková
5. 2. 2009 | Rubriky: Články, Vykopávky, Alternativa/Jazz
[text z cca 1994] Všichni víme, jak malíř maluje, spisovatel píše a skladatel skládá. Jenže, hudba se v mnoha případech rodí i jiným způsobem. Na člověka často působí nejsilněji taková muzika, která nevznikla ani na notovém papíře, ani v nahrávacím studiu, ale proniká mezi nás od nepaměti tajnými chodbičkami. Kdo jsou vlastně ti lidoví hudebníci, skladatelé bez diplomu, ale s neomylnou intuicí?
“Já pracuju jako sochař,” tvrdí o té své hudbě DAGMAR ANDRTOVÁ-VOŇKOVÁ, která mezi našimi folkaři a písničkáři má už přes dvacet let pozici vyhraněné individualistky. “Jsem spíš výtvarník a hudba je pro mě hmota, s níž pracuji. Když dojdu k určitému tvaru, tak pak už jen hraju. Někdo ale zas tvoří až na jevišti.”
Počátkem 70. let, kdy byl náš folk předmětem cenzury, zákazů, ale také nejrůznějších soutěží, dostala Dagmar první cenu ve “II. ročníku pražského festivalu folk songu” a její vítěznou písničku “Pastýřka” zpíval Spirituál kvintet - který byl u nás tehdy tím, čemu se dnes říká alternativní či kultovní kapela. Písničkáři, jakožto protestující svědomí národa, v té době začali přebírat roli undergroundového informačního kanálu - a dvakrát na to doplatili: nejprve pronásledováním za dob totality, a pak ještě jednou po jejím pádu, když začali působit jako anachronismus. V mnoha lidech to navíc upevnilo klamný dojem, že protestním zpěvákem se člověk stává z vlastní vůle.
“Po něčem takovém jsem ale já nikdy netoužila, pro mě představovaly písničky bytostnou potřebu, aniž bych si představovala, že je budu někdy hrát před lidmi. Netlačí mě žádná společenská objednávka, a taky si nemyslím, že jsem nositelem nějakých význačných myšlenek. Ale samozřejmě mě těší, když si to někdo poslechne, protože to představuje jistou komunikaci.”
Dagmar patřila k volnému folkařskému sdružení Šafrán - stejně jako Jaroslav Hutka a Vlasta Třešňák, kteří byli později komunisty vyhnáni do exilu. LP desky Šafránu, které ve Švédsku vydával Jiří Pallas, dnes představují sběratelské unikáty. Jednou z nich je i Audience, hra Václava Havla, natočená za velmi konspirativních podmínek svým autorem spolu s hercem Pavlem Landovským ve studiu Vladimíra Merty.
Ještě předtím, než u nás totálně přituhlo a než československá “Biafra ducha” dospěla do své patologické kulminace, stihla státní gramofonová značka Panton vydat Dagmar Andrtové-Voňkové singl “Chlapci na tom horním konci”, fascinující baladu, která svým nadčasovým formátem zapadá do kontextu lidové tradice se stejnou samozřejmostí, jako dokonalý výtvor lidového řemeslníka. (Na své první album pak ale zpěvačka čekala víc než deset roků.)
Loni v Libkovicích, na koncertě na záchranu obce před likvidací, se řada písničkářů společenství Šafrán opět po letech sešla. “Spíš šlo o vzkříšení ducha. Najednou jsme cítili, jako by se tam mezi účinkující i publikum vrátila atmosféra 70. let.” Doba, kdy všichni písničkáři měli intenzivní motivaci, která je spojovala, je ale už dávno pryč.
Dagmar Andrtová po celé ty roky, kdy se dějiny jakoby zasekly, objevovala všechny skryté možnosti svého nástroje - tedy kytary. Hraje smyčcem, údery prstů do strun i do dřevěných částí nástroje a vyvolává obrazy, které se vynořují hluboko z naší minulosti, nejspíš možná až z pohanských dob. Zvláštní ovšem je, že tu značně propracovanou kytarovou techniku si vymyslela ona sama doma na koleně, a jen jaksi mimovolně se tak zařadila mezi hráče světové úrovně.
“Volal mě Emil Pospíšil (respektovaný kytarista a spoluhráč Karla Plíhala, pozn aut.) a říkal: ‘Máme tady na videu Stanleyho Jordana, a ten dělá to, co ty, a už je slavnej!!’ “
“Nechodí za vámi žáci, kteří by u vás chtěli studovat?”
Já sice dělám věci systematicky, ale je to tak chaotické, že by nebylo snadné z toho sestavit nějakou školu. Jak si kytaru přelaďuju, tak získám vždycky nějaký jiný systém. Do roka napíšu tak dvě nové písničky. Někteří lidé cvičí jak šílení, a to já nemůžu, to já jdu radši štípat dříví,” - což byla mimochodem činnost, které se Dagmar intenzivně věnovala na zahradě domku v Pyšelích už před začátkem našeho rozhovoru.
Štípání dříví a hudba mohou být z určitého pohledu navzájem dosti blízké - a přehrady mezi “lidovou hudbou” a ostatní hudební činností působí na mnoho lidí jako uměle vytvořený blud. “Představa, že existuje samostatný proud, zvaný ‘lidová hudba’, ta je v Evropě i Americe velmi rozšířena. Je to vágní termín, který má řadu významů a odstínů,” tvrdí respektovaná americká hudební encyklopedie The New Grove - a totéž, jenže trochu elegantněji, říká černošský písničkář Big Bill Broonzy: “Všechno jsou to lidové písničky — koně jsem zpívat nikdy neslyšel.
Svému kytarovému stylu, ve světě označovaném jako hammering či tapping, říká Dagmar Andrtová česky “dotýkání”, a tvrdí, že k tomu slovu ji přivedla Holanova báseň ze sbírky Zdi, kterou také nazpívala:
Tep vyťukává na zeď těla smluvená znamení
vězeňsky chápem, co nám chtěla
vždyť chceme vše čím zní
však někde sám bez anděla
bez stopy tmy i dní
dech světce plně živ ví
jak nebýt ohraničen
(Vladimír Holan - úryvek z básně Subidas)
POLEDNICE Z FONTÁNY
Loni v prosinci vystupovala Dagmar s dalšími písničkáři v policejní budově v Bartolomějské ulici, v místě, kam byla dříve ona i její kolegové z Šafránu i z disidentských kruhů voláni či násilím odváženi k výslechům. Od té doby se pro písničkáře otevřely nejen brány Bartolomějské, ale i příležitosti mimo rámec písničkářského řemesla, zpravidla hodně specializované projekty značně vzdálené od mainstreamového popu. Nedávno nahrála Dagmar Andrtová-Voňková hudbu, která v kombinaci se zpěvem lidového sboru z moravské vesnice tvoří doprovod k divadelní verzi Roku na vsi od bratří Mrštíků, kterou pro Národní divadlo upravil Miroslav Krobot. Zpívá také Polednici v pásmu z Erbenovy Kytice, určeném pro Křižíkovu fontánu, a hraje ve filmu Sedmá struna Dagmar Andrtové-Voňkové, který by se měl na jaře objevit v televizi.
“Babička byla taková noblesní, ale přitom strašně přirozená. Měla ohromný herecký talent a měla encyklopedickou paměť. Vedle její chalupy byl statek, a tam jsem si chodila o prázdninách hrát, a tam jsem také získala kontakt s přírodou. Když se narodilo tele, tak to byl ten nejkrásnější pohled - to, jak se to tele dívalo. Celý ten film vypadá, jako kdyby ho natáčeli někde na Ukrajině, nepoznáte, z které doby to je. A všechno se to točilo ve skutečném prostředí v místním okolí.”
“Z vaší hudby měla řada lidí intenzivní pocit, že čerpá z tradice folklóru z Moravy i ze Slovenska. Kde jste všude hledala inspiraci?”
“Možná, že jsem byla v předešlém životě Slovákem. Ale sama jsem se nikdy lidovým písničkám nevěnovala. Vyplynulo to samovolně, a na folklorní festivaly, třeba do Strážnice, jsem se dostala až dodatečně. Teprve tam jsem se s folklorem začala seznamovat. Já jsem z východních Čech, tam není žádné Horňácko.
Takovýhle postupný vývoj může ale mít překvapivé zatáčky: Dagmar začala víc a víc hrát na nástroj; zpívá, jen když to je doopravdy potřeba: “Zjistila jsem, že má větší váhu, když slova soustředím do čtyřverší, než když použiju třeba dvě stě slov. Ta muzika mezi tím je vyjádřením toho, co říkám.
Takhle nějak funguje blues: bluesman něco zazpívá, a pak to rozvine kytarou. “A v jedné skladbě - jmenuje se Warum noch singen, jsem pak text úplně vynechala. A nakonec jsem začala dělat věci, založené hlavně vizuální složce - a vůbec v tom není úmysl dělat divadlo. To bych vám teď ale musela ukázat. Mezi hmatník a jednu strunu na kytaře zastrčím smyčec. Tím se vlastně vytvoří kříž. A potom, aniž by bylo vidět, jak k tomu dojde, se smyčec sám rozkmitá. Lidi se začnou smát, jako že to je legrace. Ale postupně je ten smích přechází. Sama jsem to na začátku netušila - vyzkoušela jsem si to až před lidma.
PÍSNIČKA - ŽIVEL
Jak třeba takováhle skladba vzniká? To já nevymyslela. Přiletělo to. Kdybych si sedla a chtěla to vymyslet a takhle si podepřela bradu a ty závity by začaly makat, tak by to nešlo.
Ale nemůžete to přece jen zkusit vysvětlit - jen tak střelit od boku? Když to zkusím jednou vysvětlit, tak se to hned popře. Já cítím třeba i to, jak je pro mě obtížné psát texty, třeba i k těm písním, protože hned když položím první větu, tak to už není pravda. A protože já jsem pravdomluvný člověk, tak mě to vždycky zděsí. Text ale také získává významy sám o sobě, aniž bych k tomu musela cokoli vysvětlovat.
Tohle naprosto intuitivní zjištění, že písnička, sotva je hotová, vyklouzne autorce z rukou, začne žít vlastním životem a stane se nepolapitelným živlem, který vzdoruje exaktnímu zkoumání, to silně připomíná objev brněnského rodáka Kurta Gödela, který před šedesáti lety zjistil, že ani v matematice není možné vytvořit uzavřený systém a vykázat všechny paradoxy za jeho hranice.
“Když někdy hraju - já to tak cítím, ale nevím, jestli to tak cítí ti diváci - najednou mi to začne pod rukama hrát samo, začne to hrát nebeské alikvoty, a v tu chvíli, když tam nastane to spojení, cítím krásný a hluboký dotek. Což je můj osobní pocit, a také jen malá část všeho ostatního, co přichází zvenčí. Toho špatného teď lítá kolem tolik, že když člověk vystrčí antény, tak to slyší. A z té písničky vůbec nevyplývá, že všechno je odpuštěno.
“Děláte i další skladby tohoto druhu?”
“Jednu s houslemi, není to ovšem případ klasické hry, kdy čekáte, co se z těch houslí ozve, já hraju smyčcem přes lub, ukážu vám to! Slyšíte?
“To vydává zvuk, jako když se hodně nahlas sáňkuje!”
“Já vlastně hraju tělem. Místo toho, že vycházejí tóny, všelijak hýbu rukou. Dává mi to pocit, který je na jednu stranu dobrý, a na druhou zas špatný - z těch negativních vibrací, co tady obcházejí kolem Evropy a kolem světa - a je to takové varování: ‘Já se tím cítím napadnutá.’”
“A pohybem té vaší ruky se tenhle pocit pak stává srozumitelným i pro publikum?”
“Asi. Určitě to těm lidem taky něco dělá. Ale co, to jsem se nezeptala. Mě to připadá, jestli to na někoho není až příliš. Napadlo mě, že takhle to nějak musím udělat. To přišlo samo, ale nemyslím si, že já jsem ovládaná nějakými nadpřirozenými silami, to ne, to bych ze sebe dělala bytost, která nemá žádnou vlastní vůli, ale myslím si, že když se tím člověk chvíli zabývá, nebo to do něj vjede, tak to v něm určitě pracuje. Nerada bych ale, aby to vyznělo zkresleně. Víte co tím myslím? Ten okultismus, to je teď hrozná móda.”
“Když jste třeba hrála nedávno na festivalu EBU v Luganu, jak lidé reagovali, když nerozuměli textu?”
“No tak to já už mám naštěstí vyzkoušený, že to nemusím překládat, i když zpívám česky.”
* * *
Tančí po špičkách hor
až svišti vylézají z nor
a kameny se koulí
kameny se válí
a skály skály skály
kolem samé skály.
(Dagmar Andrtová-Voňková - úryvek z písničky Zpěv)
Dagmar Andrtová komunikuje tóny i slovy, které nevyřkne. Má tendenci všechno zhušťovat, snad proto jsou její věci tak fascinující, odlišné, a taky vzdálené televiznímu masovému publiku. Mluvit o jejím uměleckém návratu by bylo zkreslování skutečnosti - protože ona tu vždycky byla a je, ale především pro ty posluchače, kteří ji sami chtějí najít. Své příští album připravuje pro zahraniční firmu; bývá zvykem, že podrobnosti se sdělují až tehdy, když je projekt hotový. Stejně jako třeba Iva Bittová či Jablkoň - tedy další samorostlí individualisti z Čech a Moravy - se Dagmar cítí stejně dobře před naším publikem i v sousedních zemích. Někdy se to ale obrací na ruby - až do té míry, že posluchači v cizině ji řadí ke kultovním umělcům, a vnímají ji s podobným napětím, jako třeba šamanské hudebníky odněkud z Altaje, kteří doma, ve stepích v srdci Asie, dokážou nejen splynout se svým prostředím, ale čerpají z něj impulsy, které jsou v řadě míst dnešní Evropy čím dál tím vzácnější.
“Pocem Bivoji,” volá Dagmar potemnělou uličkou na okraji vesnice, když za mnou zavírá branku. “Voni ho přinesli když byl maličkej, a protože máme smysl pro humor, tak jsme mu dali jméno Bivoj. A kolikrát takhle jdu, a volám: Bivoj, a lidi čekají, že vyletí nějaký dobrman. Tihle psi ve stájích chytají krysy.”
Reflex, cca 1994?
Petr Dorůžka
http://world.freemusic.cz/index.php/bivoj-mezi-samany-dagmar-andrtova-vonkova/