PLOY je instrumentální trio, které možná lidem nejde úplně naproti. O to větší překvapení na posluchače čekají pod nánosem sugestivních harmonií pokrytých vrstvou samplů, smyček, štěnic a blábolení. Tvoří ho kytarista Tom Braun, Mikuláš Čimbura (Rhodes Piano, Yamaha Synth Bass) a bubeník Bohdan Karásek. Hudba PLOY otevírá několik linií a udělal bych cokoliv, abych je mohl slyšet ještě jednou, ale ne jen v mé mysli, doopravdy se mi líbí představa uskutečňování této jediné touhy: poslouchat živou hudbu.
Otázky:
• Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí dělat hudbu? Podporoval tě někdo v úplném začátku?
• Jak jsi se umělecky a lidsky potkal s ostatními v kapele?
• Co tě bere celý život? Bylo to podle věku, ve fázích, nebo nějaká hudební láska zůstala trvale?
• Co děláš teď?
• Kterou zemi miluješ? Nebo něco jiného...
BOHDAN KARÁSEK
• Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí dělat hudbu?
• Lze dělat hudbu z donucení? Možná začít, ale jistě ne vydržet. Já začínal na několikrát a co do praktického muzikantství jsem prošel hledáním. To vlastně pořád trvá. Rozhodně ale zcela svobodně — veškeré limity jsou vnitřní.
• Podporoval tě někdo v úplném začátku?
• Z hudební rodiny nejsem, nicméně rodiče mě vydatně podpořili tím, že mě v ničem nebrzdili; přihlásili mě do hudebky a kupovali mi různé hudební hračky… V ulici hned za rohem bydlel Ondra Kyas, který byl tehdy, jako je i dnes, na míle talentovanějším muzikantem než já, takže naše hudební parťáctví pro mě mělo ohromný význam. S ním jsem se ostatně rozhodl stát rockerem, přešel jsem od akordeonu k bubnům a spoluzaložil svoji první kapelu.
• Jak jsi se umělecky a lidsky potkal s ostatními v triu?
• Braunovi s Čimburou jsem v podstatě pro smích, ale jsou na omylu, pokud si myslí, že je mám proto méně rád. (A s vážnou tváří: muzika, kterou děláme, mě pořád hrozně baví.)
• Co tě bere celý život? Bylo to podle věku, ve fázích, nebo nějaká hudební láska zůstala trvale?
• To se samozřejmě vyvíjí, ale bylo to od počátku veliké dobrodružství. Začínal jsem vášnivou láskou k operetě. Postupoval jsem přes operu, a můstkem přes operetní a operní předehry až k symfonické hudbě bez zpívání. Teprve potom jsem pořádně objevil bigbít, kde se zpívání vrátilo. Pink Floydy, Crimsony a mnoho dalších, později Canterbury scene, Rock in Opposition, zeuhl music, postupně mě začalo bavit vykopávání méně známých klenotů, zasutých pod vrstvou více či méně zaslouženého kánonu. Teprve potom následovalo osvícení jazzem.
Všechno mi zůstalo do dneška, v čistších či různě smíchaných podobách... až na tu operetu. Ostatně operety už dneska stejně nikdo neskládá.
• Co děláš teď?
• Hraju v Ploy, některé další hudební sny si nechávám na dalekou budoucnost. (Taky se věnuju filmu, což se teď bohužel hodně kazí.)
• Řekni, která země a která myšlenka tě zaujala (kniha, film, video, báseň, divadlo, hudba). Tady se doporučuji rozevlát, vždyť vím, že všichni milujete literaturu.
• Autor, k němuž se vracím častěji než k jiným, je Vonnegut, i když někteří říkají, že jde o četbu pro adolescenty. Občas se mu povede naťuknout něco velmi důležitého a ihned v té věci zajít nejdál, jak je pro mě myslitelné, zachovat stručnost, zachovat klid, a ještě přitom být výbušně vtipný.
Nedávno jsem si dal na plochu počítače obraz Červené střechy od Camille Pissarra. Je to cosi jako obyčejná krajinka. Setrvalejším pohledem však tahle krajinka začíná pulsovat a z dvourozměrného plátna vyrůstá zátiší, v kterém čistě pro sebe cítím archetypální dimenzi. (Až to Čimbura s Braunem budou číst, budou se hrozně smát. Viz výše otázku na vzájemné vztahy v triu.)
• V kinech zas poběží Případ pro začínajícího kata. Myslím, že žádný jiný český film si nezaslouží víc být vykopán ze zapomnění. Či aspoň trošičku odházen. Na jaře bude, jistě krátce a bez velkého hluku, v kinech jiný český film, který má u mě jistý primát. Jmenuje se Prach a nevím o jiném u nás za dlouhou dobu, který by na mě zapůsobil takovou intenzitou a hloubkou. Ostatně jeho příběh připomíná malbu — a jeho plynutí je čistě hudební. To je pro mě ideální kombinace.
• Abych to opět zakončil hudbou, životní láskou je a zůstane Bohuslav Martinů. Můj život by byl chudší, kdyby tu nebyl on, což myslím tak, jak to říkám. Mohl bych být klidně patetičtější.
TOMÁŠ BRAUN
•≡ Podporoval tě někdo v úplném začátku?
Jasnou podporu jsem měl od rodičů, ačkoli jsem doma vždy platil za dítě, které jim zřejmě v porodnici omylem zaměnili. Nezdědil jsem ani technického, ani obchodního ducha, který doma jaksi převládal, přesto podporu i porozumění jsem dostával hojně.
•≡ Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí dělat hudbu?
• Naše rozhodnutí často bývají motivována něčím zvenčí. V mém případě to byli o pár let starší bratranci, kteří poslouchali všechny možné odnože toho nejtvrdšího metalu, k tomu nějaký ten punk, hardcore atd. Byli pro mě přitažlivým i trochu děsivým vzorem. Muselo to být těsně po revoluci, kdy svoboda otevřela stavidla všem možným do té doby zakázaným žánrům. To mi bylo osm nebo devět. Tehdy už jsem měl jasno, že chci hrát na kytaru v té nejtvrdší kapele na světě.
•≡ Jak jsi se umělecky a lidsky potkal s ostatními v triu?
• Současné složení se ustálilo po více než pěti letech existence PLOY, ale vyplatilo se čekat. Lidsky se mi s nikým nespolupracovalo lépe než s Bohdanem a Mikulášem. Hudebně je pro mě tohle trio výjimečné v mnoha ohledech. Předně nemá basistu, tedy autonomní hudební osobnost hrající na baskytaru nebo kontrabas. Basový rejstřík obstarává Mikyho levá ruka na syntetizátoru. Bas jako by byl i nebyl přítomen. V kombinaci s poměrně hojně využívaným looperem a unikátním doprovodem Bohdanových bicích kapela dostáv specifický zvuk. Absence skutečného baskytaristy zkrátka vytvořila prostor, který si hravě zaplňujeme po svém. To nám, myslím, svědčí.
Další podstatnou roli hraje fakt, že se koncepčně (aniž bychom to otevřeně říkali) shodujeme na tom, že hudba, kterou děláme, nejde nikomu na ruku, vyžaduje od posluchače soustředění, duševní investici, není zkrátka zadarmo (vstupné zpravidla kilo) — je pestrá, někdy líbivá, jindy lehce hrůzná i ušpiněná — jako svět sám — navíc možná občas „porušuje“ pravidla. Najdou se v ní momenty, kdy v improvizacích jaksi skáčeme bez padáku. Někdy hrajeme tak, jak se (podle některých) hrát nemá; zcela záměrně a se vztyčeným prostředníkem.
•≡ Co tě bere celý život? Bylo to podle věku, ve fázích, nebo nějaká hudební láska zůstala trvale?
• Jak už jsem říkal, v dětství to byl grindcore, ale samozřejmě i to, co jsme měli doma — Semafor, Osvobozené divadlo, Edith Piaf a k tomu všechno, co v totalitě Supraphon lisoval na vinyly. Sedával jsem u gramofonu a jel jeden za druhým. Byla tam taky spousta klasiky. Tak jsem se proposlouchal až k Mozartovi, Beethovenovi, Čajkovskému, Dvořákovi (díky jehož koncertu H moll jsem o pár let později začal hrát na violoncello), atd. Byla tam taky trojdeska nazvaná Albert Schweitzer hraje Bacha — Schweitzerova varhanní interpretace obří porce Bachových prací. K té se vracím dodnes — velmi inspirativní, vroucí a psychedelická hudba. Později mě samozřejmě uchvátil Hendrix a Zeppelin. Deep Purple vůbec ne. Black Sabbath taky ne.
•≡ Řekni, která země a proč, které zvíře (proč), a která myšlenka tě zaujala (kniha, film, video, báseň, divadlo, hudba).
• Hudební prioritou pro mě vždy byla PLOY. Tak tomu je i nyní. V tuto chvíli jsme, myslím, připraveni jít do studia. Tímhle směrem teď míříme.
Země: Možná to bude znít pateticky, ale jsem moc rád, že žiju právě v téhle republice — máme se čím chlubit i za co se stydět, stejně jako kterýkoli jiný národ; co na tom, že se dnes za některé z nás musíme stydět víc, historie je časem stráví a vypustí do atmosféry jako trapný pšouk.
Film: Dost mě berou filmy bratří Coenů — geniální scénáře, skvělé dialogy, hluboký vhled do lidské duše, to vše s nadhledem a bez patosu. Taky mám rád Larse von Triera, ačkoli Nymfomanku jsem ještě neviděl.
Ke knížkám jsem měl vztah vždycky. Doma se hodně četlo. Na VŠ jsem krom angličtiny studoval i anglosaskou literaturu — tam jsem se zamiloval do Whitmana, Wordswortha, T.S. Eliota — ti kluci měli vnitřní svět podobný mému. V souvislosti s Whitmanem si vždycky vybavím Petra Bezruče i on celý život pracoval na jediné sbírce básní, Slezské písně, kterou neustále revidoval, rozšiřoval, atd. Slezské písně mám doma ve více než desítce vydání — vázanou v kůži, paperback, přeloženou do Italštiny… Z fikce je to jednoznačně Wiliam Faulkner — nobelista, jehož celoživotním tématem bylo smyšlené jihoamerické městečko Jefferson se všemi jeho démony ve stínu otrokářství a rasismu. Stále aktuální.
MIKULÁŠ ČIMBURA
1) Ano bylo, jinak si to ani nedokážu představit. Rozhodně a ne jenom v začátcích. Rodiče, hudební pedagogové, které jsem měl to štěstí potkat, a kamarádi mě v hudební činnosti podporují celou dobu.
2) Kluky jsem potkal přes kamaráda, který s nimi tenkrát hrál na basu. To bylo asi dva a půl roku zpátky. Oni hledali pianistu, já hledal nějakou pořádnou kapelu. Potkali jsme se ve zkušebně a za mě můžu říct, že jiskra přeskočila hned a to jsme ještě ani nehráli. Hned, jak jsem je viděl, jak si tam tak sedí na opelichaným starým gauči a kouří, tušil jsem, že to bude dobrý. Umělecky i lidsky nám to, myslím si, funguje díky tomu, že jsme každý trochu jiný. Průniků bychom našli celou řadu, ale často si doporučujeme, co kdo viděl, slyšel nebo četl. A to ani nemluvím o tom, že každá nová Tomova skladba je pro nás výzva k uchopení pro živou interpretaci, na níž si dost často vylámeme pár tesáků, než si sedne.
3) Hudební láskou jsou pro mě asi Beatles a Steely Dan — ty kapely, které člověk už ani nemusí poslouchat, protože je zná, ale když je slyší, tak je to balzám. Z poslední doby jsem měl intenzivní fáze s alby Ibrahima Maaloufa a Snarky Puppy, ale z toho jsem začal slintat, tak si dávám pauzu.
4) Momentálně dáváme v Ployi dohromady trochu nového materiálu a já se snažím napsat repertoár pro zatím neexistující kapelu, což je opravdu hodně svobodná zábava. Tak uvidíme co z toho bude.
5) Ze zemí bych v tuhle chvíli vybral asi Nizozemí a Belgii, protože zrovna za dva dny vyrážím. Místo myšlenek doporučím dvě knížky: Nicolai Lilin — “Sibiřská výchova” a Roy Jacobsen — “Ostrov”, na přemýšlení pak ideálně zvukomalebné album od Shai Maestro trio — “Road to Ithaca”, to odnáší úplně jinam.
_____________________________________________________________
Otázky:
• Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí dělat hudbu? Podporoval tě někdo v úplném začátku?
• Jak jsi se umělecky a lidsky potkal s ostatními v kapele?
• Co tě bere celý život? Bylo to podle věku, ve fázích, nebo nějaká hudební láska zůstala trvale?
• Co děláš teď?
• Kterou zemi miluješ? Nebo něco jiného...
BOHDAN KARÁSEK
• Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí dělat hudbu?
• Lze dělat hudbu z donucení? Možná začít, ale jistě ne vydržet. Já začínal na několikrát a co do praktického muzikantství jsem prošel hledáním. To vlastně pořád trvá. Rozhodně ale zcela svobodně — veškeré limity jsou vnitřní.
• Podporoval tě někdo v úplném začátku?
• Z hudební rodiny nejsem, nicméně rodiče mě vydatně podpořili tím, že mě v ničem nebrzdili; přihlásili mě do hudebky a kupovali mi různé hudební hračky… V ulici hned za rohem bydlel Ondra Kyas, který byl tehdy, jako je i dnes, na míle talentovanějším muzikantem než já, takže naše hudební parťáctví pro mě mělo ohromný význam. S ním jsem se ostatně rozhodl stát rockerem, přešel jsem od akordeonu k bubnům a spoluzaložil svoji první kapelu.
• Jak jsi se umělecky a lidsky potkal s ostatními v triu?
• Braunovi s Čimburou jsem v podstatě pro smích, ale jsou na omylu, pokud si myslí, že je mám proto méně rád. (A s vážnou tváří: muzika, kterou děláme, mě pořád hrozně baví.)
• Co tě bere celý život? Bylo to podle věku, ve fázích, nebo nějaká hudební láska zůstala trvale?
• To se samozřejmě vyvíjí, ale bylo to od počátku veliké dobrodružství. Začínal jsem vášnivou láskou k operetě. Postupoval jsem přes operu, a můstkem přes operetní a operní předehry až k symfonické hudbě bez zpívání. Teprve potom jsem pořádně objevil bigbít, kde se zpívání vrátilo. Pink Floydy, Crimsony a mnoho dalších, později Canterbury scene, Rock in Opposition, zeuhl music, postupně mě začalo bavit vykopávání méně známých klenotů, zasutých pod vrstvou více či méně zaslouženého kánonu. Teprve potom následovalo osvícení jazzem.
Všechno mi zůstalo do dneška, v čistších či různě smíchaných podobách... až na tu operetu. Ostatně operety už dneska stejně nikdo neskládá.
• Co děláš teď?
• Hraju v Ploy, některé další hudební sny si nechávám na dalekou budoucnost. (Taky se věnuju filmu, což se teď bohužel hodně kazí.)
• Řekni, která země a která myšlenka tě zaujala (kniha, film, video, báseň, divadlo, hudba). Tady se doporučuji rozevlát, vždyť vím, že všichni milujete literaturu.
• Autor, k němuž se vracím častěji než k jiným, je Vonnegut, i když někteří říkají, že jde o četbu pro adolescenty. Občas se mu povede naťuknout něco velmi důležitého a ihned v té věci zajít nejdál, jak je pro mě myslitelné, zachovat stručnost, zachovat klid, a ještě přitom být výbušně vtipný.
Nedávno jsem si dal na plochu počítače obraz Červené střechy od Camille Pissarra. Je to cosi jako obyčejná krajinka. Setrvalejším pohledem však tahle krajinka začíná pulsovat a z dvourozměrného plátna vyrůstá zátiší, v kterém čistě pro sebe cítím archetypální dimenzi. (Až to Čimbura s Braunem budou číst, budou se hrozně smát. Viz výše otázku na vzájemné vztahy v triu.)
• V kinech zas poběží Případ pro začínajícího kata. Myslím, že žádný jiný český film si nezaslouží víc být vykopán ze zapomnění. Či aspoň trošičku odházen. Na jaře bude, jistě krátce a bez velkého hluku, v kinech jiný český film, který má u mě jistý primát. Jmenuje se Prach a nevím o jiném u nás za dlouhou dobu, který by na mě zapůsobil takovou intenzitou a hloubkou. Ostatně jeho příběh připomíná malbu — a jeho plynutí je čistě hudební. To je pro mě ideální kombinace.
• Abych to opět zakončil hudbou, životní láskou je a zůstane Bohuslav Martinů. Můj život by byl chudší, kdyby tu nebyl on, což myslím tak, jak to říkám. Mohl bych být klidně patetičtější.
TOMÁŠ BRAUN
•≡ Podporoval tě někdo v úplném začátku?
Jasnou podporu jsem měl od rodičů, ačkoli jsem doma vždy platil za dítě, které jim zřejmě v porodnici omylem zaměnili. Nezdědil jsem ani technického, ani obchodního ducha, který doma jaksi převládal, přesto podporu i porozumění jsem dostával hojně.
•≡ Bylo to tvoje svobodné rozhodnutí dělat hudbu?
• Naše rozhodnutí často bývají motivována něčím zvenčí. V mém případě to byli o pár let starší bratranci, kteří poslouchali všechny možné odnože toho nejtvrdšího metalu, k tomu nějaký ten punk, hardcore atd. Byli pro mě přitažlivým i trochu děsivým vzorem. Muselo to být těsně po revoluci, kdy svoboda otevřela stavidla všem možným do té doby zakázaným žánrům. To mi bylo osm nebo devět. Tehdy už jsem měl jasno, že chci hrát na kytaru v té nejtvrdší kapele na světě.
•≡ Jak jsi se umělecky a lidsky potkal s ostatními v triu?
• Současné složení se ustálilo po více než pěti letech existence PLOY, ale vyplatilo se čekat. Lidsky se mi s nikým nespolupracovalo lépe než s Bohdanem a Mikulášem. Hudebně je pro mě tohle trio výjimečné v mnoha ohledech. Předně nemá basistu, tedy autonomní hudební osobnost hrající na baskytaru nebo kontrabas. Basový rejstřík obstarává Mikyho levá ruka na syntetizátoru. Bas jako by byl i nebyl přítomen. V kombinaci s poměrně hojně využívaným looperem a unikátním doprovodem Bohdanových bicích kapela dostáv specifický zvuk. Absence skutečného baskytaristy zkrátka vytvořila prostor, který si hravě zaplňujeme po svém. To nám, myslím, svědčí.
Další podstatnou roli hraje fakt, že se koncepčně (aniž bychom to otevřeně říkali) shodujeme na tom, že hudba, kterou děláme, nejde nikomu na ruku, vyžaduje od posluchače soustředění, duševní investici, není zkrátka zadarmo (vstupné zpravidla kilo) — je pestrá, někdy líbivá, jindy lehce hrůzná i ušpiněná — jako svět sám — navíc možná občas „porušuje“ pravidla. Najdou se v ní momenty, kdy v improvizacích jaksi skáčeme bez padáku. Někdy hrajeme tak, jak se (podle některých) hrát nemá; zcela záměrně a se vztyčeným prostředníkem.
•≡ Co tě bere celý život? Bylo to podle věku, ve fázích, nebo nějaká hudební láska zůstala trvale?
• Jak už jsem říkal, v dětství to byl grindcore, ale samozřejmě i to, co jsme měli doma — Semafor, Osvobozené divadlo, Edith Piaf a k tomu všechno, co v totalitě Supraphon lisoval na vinyly. Sedával jsem u gramofonu a jel jeden za druhým. Byla tam taky spousta klasiky. Tak jsem se proposlouchal až k Mozartovi, Beethovenovi, Čajkovskému, Dvořákovi (díky jehož koncertu H moll jsem o pár let později začal hrát na violoncello), atd. Byla tam taky trojdeska nazvaná Albert Schweitzer hraje Bacha — Schweitzerova varhanní interpretace obří porce Bachových prací. K té se vracím dodnes — velmi inspirativní, vroucí a psychedelická hudba. Později mě samozřejmě uchvátil Hendrix a Zeppelin. Deep Purple vůbec ne. Black Sabbath taky ne.
•≡ Řekni, která země a proč, které zvíře (proč), a která myšlenka tě zaujala (kniha, film, video, báseň, divadlo, hudba).
• Hudební prioritou pro mě vždy byla PLOY. Tak tomu je i nyní. V tuto chvíli jsme, myslím, připraveni jít do studia. Tímhle směrem teď míříme.
Země: Možná to bude znít pateticky, ale jsem moc rád, že žiju právě v téhle republice — máme se čím chlubit i za co se stydět, stejně jako kterýkoli jiný národ; co na tom, že se dnes za některé z nás musíme stydět víc, historie je časem stráví a vypustí do atmosféry jako trapný pšouk.
Film: Dost mě berou filmy bratří Coenů — geniální scénáře, skvělé dialogy, hluboký vhled do lidské duše, to vše s nadhledem a bez patosu. Taky mám rád Larse von Triera, ačkoli Nymfomanku jsem ještě neviděl.
Ke knížkám jsem měl vztah vždycky. Doma se hodně četlo. Na VŠ jsem krom angličtiny studoval i anglosaskou literaturu — tam jsem se zamiloval do Whitmana, Wordswortha, T.S. Eliota — ti kluci měli vnitřní svět podobný mému. V souvislosti s Whitmanem si vždycky vybavím Petra Bezruče i on celý život pracoval na jediné sbírce básní, Slezské písně, kterou neustále revidoval, rozšiřoval, atd. Slezské písně mám doma ve více než desítce vydání — vázanou v kůži, paperback, přeloženou do Italštiny… Z fikce je to jednoznačně Wiliam Faulkner — nobelista, jehož celoživotním tématem bylo smyšlené jihoamerické městečko Jefferson se všemi jeho démony ve stínu otrokářství a rasismu. Stále aktuální.
MIKULÁŠ ČIMBURA
1) Ano bylo, jinak si to ani nedokážu představit. Rozhodně a ne jenom v začátcích. Rodiče, hudební pedagogové, které jsem měl to štěstí potkat, a kamarádi mě v hudební činnosti podporují celou dobu.
2) Kluky jsem potkal přes kamaráda, který s nimi tenkrát hrál na basu. To bylo asi dva a půl roku zpátky. Oni hledali pianistu, já hledal nějakou pořádnou kapelu. Potkali jsme se ve zkušebně a za mě můžu říct, že jiskra přeskočila hned a to jsme ještě ani nehráli. Hned, jak jsem je viděl, jak si tam tak sedí na opelichaným starým gauči a kouří, tušil jsem, že to bude dobrý. Umělecky i lidsky nám to, myslím si, funguje díky tomu, že jsme každý trochu jiný. Průniků bychom našli celou řadu, ale často si doporučujeme, co kdo viděl, slyšel nebo četl. A to ani nemluvím o tom, že každá nová Tomova skladba je pro nás výzva k uchopení pro živou interpretaci, na níž si dost často vylámeme pár tesáků, než si sedne.
3) Hudební láskou jsou pro mě asi Beatles a Steely Dan — ty kapely, které člověk už ani nemusí poslouchat, protože je zná, ale když je slyší, tak je to balzám. Z poslední doby jsem měl intenzivní fáze s alby Ibrahima Maaloufa a Snarky Puppy, ale z toho jsem začal slintat, tak si dávám pauzu.
4) Momentálně dáváme v Ployi dohromady trochu nového materiálu a já se snažím napsat repertoár pro zatím neexistující kapelu, což je opravdu hodně svobodná zábava. Tak uvidíme co z toho bude.
5) Ze zemí bych v tuhle chvíli vybral asi Nizozemí a Belgii, protože zrovna za dva dny vyrážím. Místo myšlenek doporučím dvě knížky: Nicolai Lilin — “Sibiřská výchova” a Roy Jacobsen — “Ostrov”, na přemýšlení pak ideálně zvukomalebné album od Shai Maestro trio — “Road to Ithaca”, to odnáší úplně jinam.
_____________________________________________________________