OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » GREAT BOOK TAIS AWARDS » Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma
Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma — Comme Un Seul Narcisse (March 21, 2016)

Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma — Comme Un Seul Narcisse (March 21, 2016)

 Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma — Comme Un Seul Narcisse (March 21, 2016)Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma — Comme Un Seul Narcisse (March 21, 2016)♠   Nad–zvuková umělkyně, původem z Francie — Félicia Atkinson po boku ambientního skladatele z New Yorku, Jefre Cantu–Ledesmy (28 jako Tarentel + 32 sólo + 17 kolaborací), nazvala vůbec první spolupráci po Baudelairově citátu, který hanobil šíření fotografování v pozdním 19. století. Ale pak byste nevěděli, že bez pomoci Googlu s největší pravděpodobností o tom nemáme ani páru. “Comme Un Seul Narcisse” (“jako jeden narcis”) je teď už zbaven kontextu zachování fráze na krásu, ale ne její didaktické energie, což je druh přístupu, který dvojice přetavila do průtoku 10–ti krásně rozptýlených kousků, tvořících toto dílo. ‘Za ruku’ berou nalezené zvuky, odstraňují z nich jakékoli logické pořadí, drží jejich působivé tvary, ale odstraňují vzájemné spojitosti.
♠   Co slyšíme? Vzorky stop klepání bot po dřevěné podlaze, cinkání příborů, vzájemnou srážku pod širým nebem, řemeslně sejmutý abstraktní prostor a příběhy, které by mohly rozumně existovat v reálném světě, je to však infikováno závratným a matoucím efektem, takovým, co vám umožní absorbovat více melodických okamžiků do svých představ. Roztříštěné klavírní melodie, jemné hučení od Atkinson, nebo jedna z mírných synth–linek Cantu–Ledesmy, může představovat remorkér v cizích vodách, táhnoucí za sebou pestré zvuky matoucího okolí. Není pochyb o tom, že tyto sotva čitelné hudební segmenty jsou smutné, klidné i rozrušené, ale je to příjemný druh deprese, která přiběhne jako pejsek na zavolání, je jako dron téměř na dotek a vzápětí dělící propast, kde hloubku a šířku si sami vybrali.
♠   V průběhu posledního půl desetiletí se Atkinson a Cantu–Ledesma etablovali jako jedna z nejlepších dvojic na světě v přetváření reálného světa do světa abstrakce, a přestože “Comme Un Seul Narcisse” se trochu podobá starým Floydům, přesto album vnímám jako intimní koláž nebo druh práce s prostorem. Jejich společné úsilí možná dokonce ovlivní estetiku. Nebo — jak byste chtěli, aby věci kolem nás byly? S přesvědčivostí reflexí krásy, nebo frigidity ve světě kolem nás?
♠   Shelter Press is a french publishing / curatorial platform founded in 2011 by publisher Bartolomé Sanson and artist Félicia Atkinson.
♠   Shelter Press works as a nomadic artist–run organization building up dialogues between contemporary art, poetry and experimental music through publications, pedagogical experiences, and exhibitions.
F.A. born: 1981 in Paris, France.
Location: Rennes, France ~ San Francisco, California ~ New York, NY, U.S.
Genre: électroacoustic music/experimental/avant–garde
Styles: musique concréte
Album release: March 21, 2016
Recordings: made between the Alps and NYC,  2014 — 2015
Record Label: Shelter Press 

Duration:      40:00   
Tracks:
01. O     3:39
02. B     4:43
03. J     2:58
04. E     1:38
05. TS     7:42
06. ME     4:21
07. LA     3:04
08. NC     7:13
09. OL      2:27
10. IQUES     2:16
••   First edition of 550 copies
••   160grm vinyl, uncoated sleeve, uncoated inner sleeve
♠   Written by: Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma
Credits:
♠   Music Felicia Atkinson and Jefre Cantu–Ledesma
♠   Design Bartolomé Sanson
♠   Mastered by Helmut Erler at D+M
♠   Photography by John Wiese after a piece by Felicia Atkinson
♠   Design by Bartolomé Sanson
Notes:
♠   Shelter Press is a an independent publishing company focusing on contemporary art and music through artist books & records.
♠   Their first collaborative effort recorded between NYC and the Alps.
♠   Comme Un Seul Narcisse is an epistolar conversation of post–modern times between Jefre Cantu–Ledesma and Félicia Atkinson, who — strangely enough — only met «in real» once in San Francisco back in 2009. But the record is also a detour. While Cantu–Ledesma released the haunting A Year With 13 moons (Mexican Summer, 2015) and Atkinson her most intimate effort to date with A Readymade Ceremony (Shelter Press, 2015), their combined music sounds like everything but their recent records, filling the gaps between their solo outputs.
♠   What is it to wander? What is it to be — as Baudelaire would put it — a flaneur from a continent to another ?
♠   From the subways of NYC to the crooked trails of the Alps, the two musicians have exchanged fragments of sounds, melodies, composing and building together a new landscape, neither bucolic or urban, a bit aside from nomenclatures or postcard–type aprehension of a site–specific recording.
♠   Here there’s no specific site but a construction build from eterogenous elements brought together, in a virtual ecosystem.
♠   What is to wander.... in a non–specific site? Is it a fragmentation? A sedimentation?
♠   The title of the records and the tracks are hinerited from Susan Sontag’s On Photography quoting Baudelaire: the flaneur sees himself in the documents and medias he uses and intergrates to his own perception, the act of recording becomes again an act of feeling.
♠   Somewhere between some Fluxus collages and more contemporary musicality, this «neither/nor» music confront abstraction to the impermanence of concrete materials, building something on its own, as a standing still ceramic or a pond. Comme Un Seul Narcisse is a record to live with, as Jacques Ranciere would put it a partage du sensible (distribution of the sensible), standing as it is, unresolved, neither as a simulacre. There’s no image to watch here but the possibility of a shared a moment, inviting the listener to complete the experience by himself.                                                                 Review
Colin Joyce, March 17, 2016
Felicia Atkinson and Jefre Cantu–Ledesma Made 2016’s Most Beautifully Depressing Album So Far.
♠   France–based sound artist Felicia Atkinson and New York ambient composer Jefre Cantu–Ledesma may have labeled their first collaborative record after a Baudelaire quote decrying the proliferation of photography in the late 19th century, but then, you wouldn’t know that without the help of Google most likely. Comme Un Seul Narcisse (“Like a Single Narcissus,” in English) comes stripped of context, retaining the phrase’s beauty but not its didactic power, which is sort of the approach that the pair take over the course of the 10 beautifully diffuse pieces that make up the record. They take found sounds, removed them from their logical order, retaining their compelling shapes but removing their associations.
♠   Samples of footsteps clacking across hardwood floor, clinking silverware, and open air collide with one another, crafting abstract spaces and narratives that couldn’t reasonably exist in the real world — it’s a dizzying and disorienting effect, but one that primes you to absorb the record’s more melodic moments. A fragmented piano melody, a gentle hum from Atkinson, or one of Cantu–Ledesma’s placid synth lines can become a tugboat in the alien waters, guidance in the midst of confusing environs. No doubt, these more legibly musical segments are sorrowful, distraught, and placid, but it’s an inviting sort of depression that ask you to slow down, sink in, and turn yourself an abyss that you yourself chose.
♠   Over the course of the last half decade or so, the Atkinson and Cantu–Ledesma have established themselves as among the world’s best in coaxing feeling out of abstraction, and though Comme Un Seul Narcisse feels pretty much nothing like the former’s intimate collagist work or the latter’s deprivation–tank drone work. Their combined efforts are maybe even affecting as you’d want them to be, a compelling reflection of the beauty and the frigidity in the world around us. ♠   https://thump.vice.com/
Label: http://shelter-press.org/
Bandcamp: https://shelterpress.bandcamp.com/
Label Soundcloud: https://soundcloud.com/shelter-press/ // Tumblr: http://feliciaatkinson.tumblr.com/                                                                      La « daguerréotypomanie » : un phénomène social
•   Vers 1845, le portrait au daguerréotype se substitue au portrait peint miniature et devient ainsi un « article parisien » très prisé des provinciaux et des étrangers. Qu’ils soient issus de la bourgeoisie cossue ou des classes moins aisées, ceux–ci se pressaient dans les ateliers de la capitale pour se faire « tirer le portrait » et obtenir ainsi un souvenir d’eux–mêmes ou de leurs proches. Face à cet engouement, de nombreuses voix s’élevèrent pour dénoncer l’aspect matérialiste et mécanique du nouveau procédé, Baudelaire en tête avec la célèbre diatribe qu’il lança en 1859 : « La société immonde se rua comme un seul Narcisse pour contempler sa triviale image sur le métal  » (Charles Baudelaire, « Le public moderne et la photographie », Œuvres complètes, Paris, Gallimard, 1977). Autre pourfendeur du daguerréotype, Honoré Daumier (1808–1879), illustrateur–caricaturiste qui connut son heure de gloire sous la monarchie de Juillet et exerça volontiers sa verve aux dépens des « daguerréotypophiles » dans une série de lithographies publiées par le journal satirique Le Charivari autour des années 1850, dont la portée est tout autant antibourgeoise qu’antiphotographique.
•   Stigmatisant les contraintes techniques du daguerréotype et le manque d’imagination des photographes d’atelier, Daumier se gausse dans cette série des postures ridicules et des réactions naïves des « bons bourgeois » face au nouveau procédé. Ceux–ci sont dépeints dans des situations cocasses, comme dans cette lithographie de 1847 intitulée « Position réputée la plus commode pour avoir un joli portrait au daguerréotype », où la tête du modèle, un bourgeois ventru, est immobilisée par une énorme vis fixée à une planche verticale, pour éviter tout mouvement durant la prise de vue. Cette allusion à la longueur des temps de pose (de 15 à 25 secondes), qui entraînait inévitablement une grande rigidité dans l’attitude du modèle, était l’un des principaux griefs formulés à l’encontre du portrait au daguerréotype. Dans une autre lithographie datée de 1853, « Pose de la nature, pose de l’homme civilisé », Daumier tourne en ridicule le bourgeois préoccupé avant tout de son statut social. Mettant son art au service de la satire, il parvient à créer dans cette série des types universels, grâce à une simplification et à un rendu sur le vif des postures et des expressions.
~ See more at: http://www.histoire-image.org/
_____________________________________________________________

Félicia Atkinson & Jefre Cantu–Ledesma — Comme Un Seul Narcisse (March 21, 2016)

NEWS

19.8.2017

Natalie Merchant

18.8.2017

Ray Wylie Hubbard

18.8.2017

UNCUT TAKE 245

18.8.2017

VERTIGO

18.8.2017

Rusalnaia

18.8.2017

Gary Clark Jr.

18.8.2017

The Duke Spirit

archiv

ALBUM COVERS IX.

Safe to Say — Down in the Dark (October 21, 2016)
Tais Awards & Harvest Prize
Za Zelenou liškou 140 00 Praha 4, CZE
+420608841540