John Frusciante — Maya (Oct. 23, 2020)USA FLAG                                                                                      John Frusciante — Maya (Oct. 23, 2020)  John Frusciante — Maya (Oct. 23, 2020)–♦–  Před téměř pěti lety jsem o něm napsal: John Frusciante zaujímá jedinečné místo v současné hudební topografii. Navzdory tomu, že byl klíčovou postavou v jedné z nejvíce trvale úspěšných kapel v historii alternativního rocku , drtivá většina jeho zaznamenaného výkonu a hudebního blahobytu sídlí v různých sólových únicích a spolupracích s přáteli a dalšími kapelami. Jeho komfort je můj komfort. Cítím spoluúčast. Podívejme se však blíže: Vyberu si “Expre’act” jako důkaz toho, že k EP nelze přistupovat jednoznačně a že JF nezobu z ruky úplně všechny plody, které na jeho dlani vidím. K této i jiným skladbám se stavím se svou sílou rozumu. “Expre’act” je kolizí mělké a jaksi ‘blátivé’ syntetické linky a klopýtavých drum beatů, které se opile naklánějí dovnitř a ven z prostoru bez jakékoli synchronizace po dobu pěti minut. Track, zdá se, svědčí o způsobu tvorby Fruscianta, jak popsal  magazín Electronic Beats, ve kterém “tempo je v pohybu po celou dobu a neexistuje žádné melodické nebo rytmické centrum, jádro, kolem kterého se soustředí vedlejší nápady. Je to jen matoucí hudba, která se rozpadá.” Mne to pochopitelně nevadí, umím si beztak najít to, co chci a stávám se tím, čím chci. Pro mne “Expre’act” tedy není kámenem klopýtání, ale vrcholem rohu, na který se postavím s vírou v lepší výhled do jeho krajiny.
–♦–  Zatímco pro mnoho milovníků jungle to může znít povědoměji než neznámo, Maya je stále příjemná a občas ovlivňuje poctu jungle z nejnepravděpodobnějších zdrojů. To nejlépe ilustruje „Amethblowl“, který pulzuje rytmickým basem, systematicky tlumící do paranoidního šílenství, a „Reach out“, tunelující závadným terénem jungle, aby našla téměř archetypální pocit klidu. Maya je tedy napjaté, příjemně zdrženlivé a téměř přímé album jungle stylu. Stejně jako všechny Fruscianteho práce se ho však dotýká dispozice bloudit do rekondičních oblastí a odkrývat akordy, riffy a zde i breakbeaty, táhnoucí se na hranici známého terénu, ale škádlí se, že spadnou do úžasné nádrže neznáma.John Frusciante — MayaBirth name: John Anthony Frusciante
Also known as: Trickfinger(s)
Born: March 5, 1970, New York City, United States
Location: Santa Monica ~ Los Angeles, California, U.S.
Recorded: 2018
Studio: John Frusciante’s home studio, Los Angeles
Album release: October 23, 2020
Record Label: Timesig
Duration:     40:56
Tracks:
01. Brand E   4:52
02. Usbrup Pensul   4:24
03. Flying   3:43
04. Pleasure Explanation   4:15
05. Blind Aim   4:07
06. Reach Out   4:23
07. Amethblowl   4:40
08. Zillion   4:35
09. Anja Motherless   5:57
★⊕★ Když už mluvíme o jeho novém sólovém albu, Frusciante uvedl, jak uvádí Rockol: „Celý rok před spuštěním této desky jsem pracoval podle dobrovolně stanovených limitů a pravidel, která si sama stanoví proces tvorby hudby a plánování pouze z lásky k programování. Po roce jsem se rozhodl věci ulehčit, dokončil jsem písničky, které jsem nejraději poslouchal a každou skladbu nahrával velmi pomalu“.

Review
by Will Pritchard ⌊OCTOBER 31 2020⌋ Score: 7.6
χ♦  The longtime Red Hot Chili Peppers guitarist swaps the acid~house influences of his Trickfinger project for a loving tribute to ’90s jungle and drill’n’bass.
χ♦  On paper, the on~again, off~again, on~again guitarist for the Red Hot Chili Peppers writing a tribute to the UK’s mid~’90s hardcore rave and jungle scenes might seem like an odd proposition, but John Frusciante has plenty of experience in this domain. Along with more than a dozen strummed~and~sung albums under his own name, he’s released electronic music with his Trickfinger alias at a steady clip since debuting the acid~house~inspired project in 2015. In fact, this isn’t even the first electronic album he’s put out this year: An EP and third album as Trickfinger arrived in March and June, respectively. Maya, though, marks the first time he’ll release an instrumental electronic album as John Frusciante.
♦χ  The album arrives via Planet Mu offshoot Timesig, established by breakcore mainstay Venetian Snares — with whom Frusciante made one of his earliest electronic excursions, collaborating as Speed Dealer Moms in 2010. It’s named after and dedicated to Frusciante’s cat, who was until her death a steadfast studio companion. Frusciante gives this intimate dedication as the reason for releasing the record under his own name; however, his own personal affinity for the rave sounds he emulates and extrapolates here surely has had some influence too. He’s said previously that while playing guitar with the Chili Peppers he yearned to be making electronic music. In the early 2000s he would frequent jungle raves in L.A., attempting to get a taste of a scene he felt had passed him by in the ’90s as he was writing multi~platinum funk rock with Keidis and co. This album certainly carries the sweat of those formative nightclub experiences. Where his Trickfinger productions are defined by an almost clinical cleanliness (despite the considerable array of sounds they clump together), he roughs the edges on Maya.
♦χ  The album decays as it progresses, from gently undulating breakbeats and a luxe acid bassline on opener “Brand E” to elastic breakcore on “Zillion” and the disintegrating synths and squall of shattered drum kits of closer “Anja Motherless.” Frusciante’s beloved Roland TB~303 — the squelchy synthesizer synonymous with acid house and rave, and a linchpin of those Trickfinger records — plays a supporting role while he throws himself into florid sampling and dramatic exchanges of control and release. “Reach Out” drenches a ’00s R&B staple in a hailstorm of breaks that shift between half-time lulls and double~dropped adrenaline shots. “Amethblowl” — the album’s lead single and a cinematic standout — encapsulates the fractious tension at the heart of the record, drawing out two minutes of glitchy snares and an imposing, repetitive bassline, before a mangled cry for relief sends the whole thing crashing down under a thunderous rolling breakbeat and cavernous bass.
♦χ  Having honed electronic music’s fiddlier, more technical aspects over the past half decade, here Frusciante relishes a new expressive freedom. Melodic flourishes — like the hypnotic scrambled scales of “Usbrup Pensul”, or the playful melee of basslines on “Blind Aim” — give the album an unblemished glee that propels it forward with infectious abandon. Perhaps more importantly, these touches also move Maya beyond the realm of admiring pastiche and into more rewarding territory. The album has all the hallmarks of the era that Frusciante apes, but offers thoughtful, intriguing embellishments at every turn: A sudden retreat from the dancefloor to the chillout room halfway through “Flying”; the mutation of g~funk and sci~fi soundtracks on “Pleasure Explanation.” As tributes go, this is as fine an homage as any feline companion could hope for. The UK’s rose~tinted ravers should be honored too.
♦χ  https://pitchfork.com/reviews/albums/john-frusciante-maya/
Words by Robert Davidson; Score: 6/10
♦χ  https://www.loudandquiet.com/reviews/john-frusciante-maya/
Website: https://www.johnfrusciante.com/
Twitter: https://twitter.com/johnfrusciante
Bandcamp: https://johnfrusciante.bandcamp.com/releases