Martin Němec ©

„Nemůžeš plavat pro nové obzory, dokud nebudeš mít odvahu ztratit z dohledu pobřeží.“ — William Faulkner
Nesmírná Odysea 2021
Martin Němec
Píšící hudebník a malíř. 
Narozen 16. 6. 1957 v Praze, kde absolvoval malířství na Akademii výtvarných umění u prof. Jana Smetany. 
Kapelník a výhradní autor hudby a textů rockové skupiny Precedens (Doba ledová, Věž z písku, Pompeje, La, La, Lá, Drž hudbu!, Aurora atd.) a skupiny Lili Marlene (Tango desolato, Vrány a havrani). 
S Bárou Basikovou i dalšími interprety natočil desítky alb (Angel voices, Dreams of sphinx, Responsio mortifera atd.). 
S Janem Saharou Hedlem (Tajnej svatej, Šílený pondělí).  
Vytvořil hudbu k mnoha filmům (Perníková věž, Smrt pedofila, Únos domů, T.M.A. Hazard, atd.), k divadelním hrám režiséra Ctibora Turby (Archa bláznů, Giro di Vita atd.) a TV seriálům (Poslední sezóna, Agentura Puzzle, Tom Paleček, atd.). 
Vytvořil TV znělky (Oko, Gen, Genus atd.). 
Získal mnoho významných ocenění hudebních (Objev roku, Album desetiletí, 2xBratislavská Lyra 1990). 
Vydal tři kritikou ceněné knihy povídek (Stodola /Paseka/, Vana s výhledem /XYZ/ a loňský Bod tání /Plus/. 
Podle jeho scénáře, oceněného Nadací Miloše Havla, natočil režisér Juraj Herz celovečerní film T.M.A., kterému předcházel celovečerní film Milana Šteindlera Perníková věž rovněž podle Němcova scénáře (oba scénáře byly vydány knižně). ⇑ Vytvořil hudbu k baletu podle hry Františka Langera Periferie pro divadlo F. X. Šaldy v Liberci v režii Aleny Peškové. 
Dělal hudbu k divadelnímu představení Hrdinové v režii Petra Slavíka a ke hře Oscar pro Emily (StudioDva). 
V současné době opět koncertuje a nahrává s výrazně omlazenou sestavou Precedens, i s kapelou Lili Marlene. V posledních letech proběhly a probíhají desítky samostatných výstav jeho obrazů po celé republice. 
Na konci roku 2019 vyšla knížka FB textů Krásný den! /mARTin/.
FB: https://www.facebook.com/martin.nemec.umelec/
PRECEDENS: http://www.precedens.cz/
ESEJ Martina Němce
★⊇  Nejprve se musím přiznat k tomu, že jsem problematická osoba. Nemyslím snad z hlediska sociálních a citových vazeb, ale sakra — celý dospělý život (a to není nejkratší doba) dělám zcela vážně tři profese. Jsem vystudovaný malíř na AVU, hudebník a autor hudby i textů rockových Precedens a Lili Marlene a také autor několika knih. Ale to se nechlubím — spíš si stěžuju! Jak říká Pan Monk: „je to dar, ale i prokletí“  /smích/.
♣   Už jako dítě jsem nepochyboval o tom, že chci být umělec. První olej jsem namaloval dřív než jsem se naučil číst a psát… Ani jsem neprošel obdobím, kdy bych toužil být popelářem, hasičem, nebo kosmonautem. Oba moji rodiče byli výtvarní umělci, a to na mě mělo obrovský vliv. Asi v osmi letech jsem napsal sbírku básní věnovanou své matce s vlastními ilustracemi nazvanou Praha… Byl jsem asi trochu zvláštní dítě. Moji rodiče se stýkali se spoustou osobností z kulturního světa. V té době, v šedesátých a sedmdesátých letech, existovalo silné propojení mezi výtvarnými umělci a divadelníky. Rodiče neustále chodili na divadelní premiéry a po jejich skončení chodívali často herci k nám domů. Bylo pro mě zcela běžné, že jsem v bytě potkával Josefa Kemra, Rudolfa Hrušínského, Pepíka Vinkláře, nebo Miroslava Macháčka. Táta měl ateliér na Malé Straně v domě Zdeňka Štěpánka, kterému jsem jako kluk sedával na klíně a on mi povídal všelijaké moudrosti tím svým hlasem Jana Žižky z Trocnova… Neustále se kolem mě diskutovalo o umění. Vůbec mě nenapadlo, abych uvažoval, že budu dělat něco jiného nežli umění.
♦   Až na střední výtvarné škole jsem začal revoltovat. Byl jsem až moc logicky předurčen rodinným zázemím a tradicí k tomu být malíř. Nechal jsem si tenkrát narůst dlouhé vlasy, začal jsem cíleně zlobit, poslouchat Franka Zappu a The Doors. Na návštěvu k nám chodil Martin Magor Jirous, Egon Bondy…. Z mého pokoje začali znít Sex pistols a hádat se s Janáčkovými smyčcovými kvartety, které si pouštěli rodiče. Potom jsem se dostal na AVU a tam jsem založil skupinu Precedens. Rock na dlouhou dobu přerušil mé výtvarné ambice. Je to jistě přirozené, že když člověk odmala naplňuje představu svých rodičů, musí jednou naplnit i tu svou, jakkoli hloupá by byla. Možná, ale na průsečíku všech těch protikladů se rodila má budoucí tvůrčí dráha. Dnes Janáčka poslouchám stejně rád jako Nicka Cavea…
♥   V dětství mě rodiče nutili, abych se učil hrát na klavír. Byl jsem z toho patřičně naštvaný, ale ta orientace po klaviatuře se později ukázala být užitečnou. Klavírista se ze mě nikdy nestal, ale klávesista ano, řekl bych. Mám rád syntezátory — jsou pro mne inspirativní, dobře se pojí s kreativním přístupem k tvorbě. Používám je spíš jako malíř barvy, jsou mi prostředkem k vytváření atmosféry, hudebních ploch, žádný virtuóz nejsem a nebudu, ani jsem o to neusiloval. Ale skladatel jsem docela pilný a mám dost přesnou představu, jak využít talentu svých virtuózních kolegů. ♥
★⊇  Byl rok 1982 a já se svým souputníkem Janem Saharou Hedlem jsem založil Precedens Na druhém koncertě už s námi zpívala i mladinká sboristka — jmenovala se Bára Basiková. Zanedlouho Sahara odešel a do roka jsme s Bárou natočili mé první již zcela autorské album Doba ledová. Následovaly desítky dalších desek, koncertů a můj život se změnil. Klid ateliéru byl vyměněn za divoký život rockera. V roce 2002 jsem k dovršení všeho založil ještě jednu autorskou kapelu — takovou poněkud dekadentní Lili Marlene s nesmírně osobitou zpěvačkou Dášou Součkovou. Celý život jsem zvyklý „začínat znovu“. Teď právě v post~covidově době zcela proměněnou sestavou Precedens se zpěvačkou Danielou Langrovou. Jsem asi blázen… Určitě!
No a to mé psaní je další podivnou náplní mého poněkud paranoidního života. 
♠   Všechny ty obory jsou mé profese a vnímám je odděleně. Nejsem výtvarník, který si odskočil k hudbě, ani hudebník, který píše knihy jako koníček. Kdysi jsem své profese míchal jako koktejl. Teď se snažím pracovat vždy soustředěně na jednu, stanovuju si nějaké priority. Nebo možná bych to tak jen chtěl? Stejně jsem schopen doma psát, pak jít do ateliéru a večer do domácího studia. Ale žádná z těch mých profesí nemá prioritu. Kdybych si to myslel, zákonitě bych připustil, že jsem v některé profesi nějak horší, a musel bych se na ni vykašlat. /smích/ 
⊇★  Spíš mě mile překvapuje, že mě potkalo i to psaní. Moje povídky jsou dost pochmurné a tak si je průběžně kompenzuji psaním fejetonů. Nejprve jsem psal do několika časopisů a dnes už šestým rokem na FB (martin.nemec.umelec), kde mám své pravidelné pondělní příspěvky. Upřímně řečeno, mě k FB, po dost vyčerpávající námaze, přivedla manažerka Lucie. A já náhle pochopil, že lze i na platformě sociálních sítí vytvořit oázu klidu a něco jako demilitarizované pásmo. Před dvěma roky jsem se rozhodl své FB texty vydat knižně pod názvem (kterým otevírám jednotlivé příspěvky) Krásný den! Tohle není asi práce v pravém slova smyslu — je to spíš takový aktivní odpočinek /smích/. Hodně vzpomínám, snažím se být upřímný, otevřený a pozitivní (v před~covidové terminologii). Je to trochu můj deník, trochu rodinné album a přísně apolitické odpočívadlo. V roce 2019 jsem tyhle své drobnosti vydal knižně a mám na to moc hezké reakce. Je to takové ohřívadlo do kapsy, či kabelky při jízdě MHD třeba. Není to kontinuální čtení — dá se otevřít na jakékoliv straně. Těší mě, když se dozvím, že někteří uživatelé tohoto papírového antidepresiva, mají knížečku na nočním stolku v neustálém stavu pohotovosti. Občas si samozřejmě všímám, že někteří lidé hledí skepticky na to, že by si měli přečíst knihu od někoho, kdo vystudoval malířství, hraje bigbít a občas i scénickou hudbu. Já z toho mám ale radost a psaní se věnuju stejně intenzivně, jako malování a skládání hudby. Kdybych neměl nutkání to dělat, koukal bych se z okna. Před časem jsem se pustil do psaní nějaké větší… Ale dost! O tom co bude, co se teprve vaří, se nemá mluvit. To platí pro obrazy, písničky i literaturu. Něco (nechci říkat můzy) se vyplaší a je neviditelné nitky zpřetrhají… Víte, když člověk žije v celoživotním přesvědčení, že by ho měla..., že ho musí jeho tvorba přesahovat — tek to nelze brát jinak než poslání, jako vážnou věc. Je to vlastě smrtelně vážná věc! Nejde o žádné ambice, ale niternou potřebu, magické spojení se svými předky, s nějakou vyšší silou snad..?
•   A to jsem ještě zapomněl přiznat, že jsem v podstatě lenoch, který prospí dopoledne a večerem se prosměje s přáteli u piva. ⊆★
★⊇