Mogwai — „As the Love Continues“ [Deluxe Edition] (19 Feb., 2021)

SCOTLAND FLAG                                                       Mogwai — „As the Love Continues“ [Deluxe Edition] (19 Feb., 2021)
⇑  Debutové album Mogwai „Young Team“ z roku 1997 bylo otevřeno praskavým hlasem, který prohlásil, že „hudba je větší než slova a širší než obrázky“, což je linie, která se od té doby při popisu jejich zvuku chápou jako relevantní. Desáté studiové album „As the Love Continues“ ukazuje, že stále podporují stylistické principy, které byly tak konzistentní po celou dobu jejich kariéry, ale také je uplatňují stále promyšlenějšími a obohacujícími způsoby. Stručně řečeno, zlepšují se v dělání věcí, ve kterých vždy vynikali. Čtvrtá na albu byla ve skutečnosti uvedena veřejnosti jako druhá. „Ritchie Sacramento“, druhý song měl premiéru u Mary Anne Hobbs na BBC 6Music. Podporovaný tichými melodickými vokály, osciluje mezi okamžiky klidu a zpřeházenými motivy. Video skladby bylo vytvořeno v rámci Unreal Games Engine režisérem Samem Wiehlem, který již dříve spolupracoval s Ladytron, Forest Swords a módním domem Valentino, a vytvořil malou víceúrovňovou počítačovou hru pro tuto skladbu, která poté vytvořila animace a příběhy pro video. Stuart Braithwaite z Mogwai říká: „Titul Ritchie Sacramento vzešel z nedorozumění, které měl náš přítel ohledně toho, jak se řekne Ryuichi Sakamoto. Texty byly inspirovány příběhem, který Bob Nastanovich sdílel o svém příteli a spoluhráči Davidu Bermanovi, který prohlásil výrok „Rise Crystal Spear“, když hodil lopatu na sportovní auto. Píseň je věnována všem hudebním přátelům, které jsme v průběhu let ztratili.“
⇑  Nebylo by to album Mogwai bez tichých i hlasitých okamžiků a „Pat Stains“ (představující saxofonistu Colina Stetsona) jednu z mezí poslušně nabídne, počínaje zdrženlivým způsobem hry, než kytary povstanou a zuří. „Drive The Nail“ není příliš nepodobná, více než adekvátní stravování pro jakékoli chutě, které posluchači mohou mít na syrové či svalnaté bušení kytary. Frontální euforické kytary a zářící syntezátory dominují v tracku „Supposedly, We Were Nightmares“: umožňují větší pocit pozitivity k zaplavení skladby. „It’s What I Want To Do, Mum“ má relativně nekomplikovaný riff a rozšiřuje ho v klasickém stylu Mogwai, vše považujeme za přechod a postupný růst. Později shoří jako kosmická loď, která znovu vstupuje do zemské atmosféry. Je to vhodně působivý efekt, jak ukončit album s do nebe volající přitažlivostí, s jejich nejlepším a jedním z jejich dosud nejmocnějších a nejsoudržnějších prohlášení.MOGWAI
Location: Glasgow and Berlin
Album release: 19 February 2021
Record Label: Rock Action 
Duration:     61:24+29:12 = 90:36
Tracks:
01. To the Bin My Friend, Tonight We Vacate Earth   5:09
02. Here We, Here We, Here We Go Forever   4:45
03. Dry Fantasy   5:10
04. Ritchie Sacramento   4:12
05. Drive the Nail   7:14
06. Fuck Off Money   5:53
07. Ceiling Granny   3:58
08. Midnight Flit   6:09
09. Pat Stains   6:55
10. Supposedly, We Were Nightmares   4:36
11. It’s What I Want to Do, Mum   7:23
Bonus CD:
01. To the Bin My Friend, Tonight We Vacate Earth (Demos)   5:12
02. Here We, Here We, Here We Go Forever (Demos)   5:32
03. Supposedly, We Were Nightmares (Demos)   5:04
04. Drive the Nail (Demos)   6:41
05. It’s What I Want to Do, Mum (Demos)   6:43
Credits:
Album was produced and mixed by Dave Fridmann remotely from his Tarbox Road Studios
Assisted by Michael Fridmann.
Recorded and engineered by Tony Doogan at Vada Studios.
Assisted by George Perks from Vada.
Mastered by Frank Arkwright at Abbey Road
Artwork by DLT
All tracks written and performed by MogwaiMogwai performed at Birmingham’s recently unveiled The Mill on Friday 23rd November — with brash and introspective results.REVIEW
by Steven Johnson ⌊16 Feb 2021⌋ Score: ★★★★½
⇑  Mogwai’s 1997 debut album Mogwai Young Team opened with a crackly voice declaring that “music is bigger than words and wider than pictures”, a line that has felt relevant ever since when trying to describe their sound. Tenth studio album As the Love Continues shows them to be still upholding the stylistic principles that have been so consistent throughout their career, but also applying them in increasingly thoughtful and rewarding ways. In short, they’re getting better at doing things at which they’ve always excelled.
⇑  Opening track ‘To the Bin My Friend, Tonight We Vacate Earth’ might begin with less poetic words than those previously mentioned but is imperious in its slow moving deliberation, delivering a patient build up before the guitar~shaped payload is released. The contorted synth mini~eruptions of ‘Here We, Here We, Here We Go Forever’ show how, in their third decade, they continue to find unexplored niches and alleyways to navigate.
⇑  Amid an album of song titles that range from the obtuse to the plain funny, Dry Fantasy is the one most tailored to the music, the track possessing a gaseous atmosphere akin to that of a far off land. Synth melodies are clearly signposted in a similar way to the likes of Auto Rock from 2006’s Mr Beast.
⇑  Their tracks featuring the vocals of Stuart Braithwaite feel less of an anomaly than they used to and Ritchie Sacramento is arguably the most natural they’ve sounded in this respect. It’s also the most radio~friendly they’ve sounded, as much repeated plays on BBC 6 Music testify (Braithwaite recently revealed the title is based on a friend’s misinterpretation of the name of Ryuichi Sakamoto). Fuck Off Money also has vocals but here they’re heavily vocodered, sounding not unlike a lugubrious, remorseful android. It has one of the fantastically overloaded endings the band do so well, shot through here with skyrocketing beauty.
⇑  Those moments where they edge themselves away from the middle ground towards the outer reaches of the sonic spectrum provide some of the album’s highlights. Ceiling Granny rides high on waves of phased early Smashing Pumpkins~esque riffage and is the moment on the album with a transgressing edge, arriving with real venom. Midnight Flit meanwhile has more in the way of nuance and grace as it achieves flight (it also features Nine Inch Nails’ Atticus Ross).
⇑  It wouldn’t be a Mogwai album without some quiet~loud~quiet moments and Pat Stains (featuring saxophonist Colin Stetson) dutifully offers one up, beginning in restrained fashion before guitars rise and rage. Drive The Nail isn’t too dissimilar, more than adequately catering for any cravings listeners may have for raw, muscular guitar poundings. The upfront, euphonious guitars and glowing synths of Supposedly, We Were Nightmares allow for a greater feeling of positivity to flood the track.
⇑  It’s What I Want To Do, Mum takes a relatively uncomplicated riff and augments it in classic Mogwai style, all considered transition and gradual growth. Later, it burns up like a spacecraft re~entering the Earth’s atmosphere. It’s a suitably impactful way to end an album that’s up there with their best, one of their most powerful and cohesive statements to date.
 https://www.musicomh.com/reviews/albums/mogwai-as-the-love-continues
BC: https://mogwai.bandcamp.com/album/as-the-love-continues¨
WEB: https://mogwai.scot/
FB: https://www.facebook.com/mogwai
TW: https://twitter.com/mogwaiband
INSTA: https://www.instagram.com/mogwaiband/