OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Úvodní stránka » EDITORIAL » Iva Marešová — Interview 2016

Iva Marešová: rozhovor mezi dvěma atentáty [v plném rozsahu]

Iva Marešová. Photo credit Ája Dvořáčková •■•    Rozhovor mězi dvěma atentáty

•■•   Univerzální Viking: IVA MAREŠOVÁ

18+... otázek pro...  •■•    Iva Marešová zpívá v současné době ve skupině Precedens. Z pohledu aktivního fanouška je to zcela nová zkušenost. Iva má mnoho jiných hudebních aktivit, svých autorských i scénických, pro které je velmi žádaná a univerzální. Dnes už je pomalu jednodušší popovídat si s někým z ciziny, než s velmi vytíženým umělcem z Prahy. Tento rozhovor se odehrál 74 dnů po Paříži a 54 dnů před Bruselem. Čas pro takové open interview je stále vzácnější a žádné setkání nepovažuji za samozřejmost. Chvíli bezpečí jsme si našli na Malostranském náměstí...

1.) Ivo, mluvme o tobě. Co nacházíš v hudbě?

IVA:  Kdybych to měla shrnout do jedné zásadní věci, pokud myslíš v hudbě, kterou já dělám, tak v ní nacházím sama sebe. A stejně tak jak se vyvíjí má hudba mohu na těch písničkách zvenku vidět, jak se vyvíjím i já jako člověk. Každá píseň má pro mne určitý příběh, proč vznikla, jak, za jakých okolností, s jakými emocemi, v jakém mém životním období a každá z nich je část mého života. Určitá konkrétní doba. A většinou zásadní, protože když začnu pociťovat něco nutkavého, něco zásadního, většinou jsou to ty momenty, kdy začnu psát písně. Takže já na nich poznávám sama sebe a nacházím v té hudbě sama sebe.

1. b) dokážeš přemýšlet v hudebních pojmech i na ulici?

IVA:  Já jsem nikdy nepozorovala, že bych měla nějaký jednotný systém, jak skládám hudbu. Řeknu si, teď mám čas a chuť, tak si sednu ke klavíru nebo ke kytaře a napíšu text, píseň, někdy to tak mám. Ale..., často to vzniká úplně za jiných okolností, mám nápad v hospodě, mám nápad na ulici, když se jdu projít, v lese..., anebo doma, když dělám úplně jiné věci. Něco mě napadne, tak to odložím a nápad si zapíšu. Samozřejmě spousta písní vzniká také za podpory mých přátel. Občas mi pošlou svůj text, někdy i hudbu, když mě to osloví, pracuji s tím dále. Dříve jsem měla v PC program, do kterého jsem si nápady točila, teď to dělám jednodušším způsobem, že si kytaru nebo klavír nahraji do telefonu a  pak s tím teprve pracuji dál. Ale ten prvotní zásadní nápad, abych to nezapomněla, si narychlo nahraji takhle, protože jsem zjistila, že čím víc obstrukcí okolo, než zapnu program, než vytvořím stopy, do kterých chci nahrávat, kolikrát už je to pryč. Nápad potřebuji zachytit hned.                       

2.) Toužíš po pravém kanadském srubu s krbem a opravdovými poleny, bezbariérovým přístupem z kuchyně do sprchy a ložnice?

IVA:  Upřímně netoužím po pravém kanadském srubu s opravdovými poleny atakdále. Když zůstanu v materiální rovině, tak mám jedno nádherné místo, na kterém plánuji  postavit dům. Je to u lesa, u rybníka, mám tam i mnoho přátel a moc se na tu chvíli, kdy „kopnu“, těším.

3.) Tančíš ráda? Potřebuješ se někdy vyřádit až do rána?

IVA:  Tak na tuto otázku se musím trošku napojit, trošku se zeptat uvnitř sebe. ...

3. b) doplňková otázka: zeptám se jinak: šije to s tebou někdy?

IVA:   Jo. Ano, Jsou momenty v životě, kdy to se mnou šije, když mluvíš o tom a nejen, když poslouchám nějakou hudbu. Občas doma tančím. Když jsem sama. Mám někdy momenty, kdy si potřebuji kolem sebe vytvořit hodně ženské energie. Takže si nakoupím kytky, zapálím si svíčky, vonný tyčinky, obléknu si šaty. Barevné. A tančím. Ale k tomu speciálně já potřebuji muziku od Hedningarna ze Švédska. To je neuvěřitelně zemitá, sprostá, (ale v tom dobrém slova smyslu) záležitost, která mne dokáže naladit přesně na ten bod, na mé jádro, které je někde uvnitř mne a drží mě pohromadě.  A co se týká řádění do rána... Myslím, že má temná stránka chce řádit do rána. … Občas to tak proběhne, ale vidím to jako naprosto přirozenou záležitost. Někdy mám momenty, kdy potřebuji řádit častěji, někdy nepotřebuji řádit vůbec. A myslím si, že má duše  si o to vždycky včas řekne. Tak já tomu vyhovím.  Nedovedu jít a pařit a tančit až do rána jenom proto, že jsem si to určila, že ten den mám na to zrovna volno. Takhle to není. Veškeré věci, které dělám, musí vycházet ze mně, z mé podstaty a z mé přirozenosti a z momentální nálady.

4.) Potřebuješ tvořit silně intelektuální věci se silnými tempy, prostorem pro melodické fráze a jemné detaily, nebo jaký formát je pro tebe jakoby šitý na míru?

IVA:   Já o tom takhle vůbec nepřemýšlím. Na mne text nějakým způsobem zapůsobí a já už v rytmu toho textu a v energii, která z  textu vychází a  tvoří příběh, navážu a pokračuji dál. Většinou hned cítím důvod, proč tu konkrétní píseň vlastně píšu. A v několika případech i přímo pro koho konkrétně a hudbou, kterou k tomu napíšu příběh jen dotvořím.  Někdy si ten text řekne o pomalou věc o dlouhé tóny, o klid a někdy úplný naopak. Poslední dobou to tak máme se Sašou Yasinskim. Z jeho hraní cítím hodně zem a oheň. Inspiruje mě to a  používám často rytmické, rychlejší melodie. Když začnu hudbou a teprve potom skládám text, je to stejné. Prostě jen chytím tu nit a jdu po ní až na konec.   

4. b) doplňková poznámka: proto jsem dal do stickeru našeho rozhovoru ty lodičky. Máme to asi podobně od dětství..., ty jsi něco jako Viking, něco přírodního?

IVA:  Vikingové měli dva světy. Svět zimy a svět ohně. Ten já teď asi zažívám. Když skládáme věci se Sašou, musím se u toho postavit, to je zvláštní, se Sašou nedovedu skládat vsedě. Musím u toho hodně cítit nohy. Zpívám i chodidly a celým tělem. Cítím pak dobře ty zemité, ohňové záležitosti. Pak jde hodně o rytmus, který nemusí být vůbec složitý, ale musí tam být tep toho srdce. Tep toho srdce! A co se týká ještě těch Vikingů, na vodu jezdím moc ráda.

5.) Kdybys mohla udělat mezinárodní turné s vlastní českou hudbou, do jakých zemí by jsi ráda cestovala? A které pásmo bys vynechala?

IVA:  Tak první, co mne napadá, tak ani ne do jakých zemí. Spíš mne napadá, s čím bych tam jela. Určitě společně s Aliaxandrem Yasinským a s Michaelem Vašíčkem. Protože hudba, kterou společně tvoříme to je moje podstata. To je hudba, která mne vyjádří se vším všudy. Na desku, kterou pripravujeme s Yasinskim a Vašíčkem, jsme nazpívaly duet s Lucií Bílou. Od začátku jsem měla představu, aby se mnou tu píseň zpívala ohnivá, silná, živočíšná žena, která má hodně energie. Ty se výborně propojily a písnička má koule. Jsem moc ráda, ze jsme se od dob ‘Excaliburu’ a ‘Němcové’ opět sešly. Natáčení jsme si nesmírně užily a v květnu k této písni, která se jmenuje „Funny rozkvetly stromy“, chystáme společný videoklip v réžii Vladimíra Morávka. Moc se na práci s Vladimírem těšíme. To je věc, se kterou bych chtěla vyjet. A to kam, Bene, mně je úplně jedno. ... Já nemám vůbec myšlenky na to, kde bych právě teď měla nebo neměla být. Protože je v pořádku, že jsem tady. Navíc jsem Čech a chci teď především tvořit doma. Čímž nechci říct, že nechci vyjet za hranice, že letargicky čekám na to, co se za mne někde samo vytvoří, to vůbec není o tom. Jsem zvyklá tvořit si svůj život a hýbat věcma tak, jak cítím, že bych měla a chtěla, plním si své touhy, protože mám rozum. Pracuji na tom, abychom se Sašou představili svou hudbu i v zahraničí, ale zároveň také vím, že musím počkat na tu správnou vlnu a chytit ji v pravý moment.  Mívám v životě chvíle, kdy cítím, že  je čas nechat  věci plynout. Někdy je čas na nekonání, jindy na tvoření.  Když člověk jenom tvoří anebo jenom odpočívá, je to vždy extrém a začne to haprovat. Srdce také pulsuje. Také není pořád stažené nebo roztažené, v tom je právě ten život. Ten rytmus. Některé věci přicházejí ve chvíli, kdy mají přijít. Když je člověk připraven, dokáže je včas chytit.

5. b) poznámka: no, je to tak. Možná o tom ani sami nerozhodujeme, to ale neznamená, že jsme sami hříčkou přírody...

IVA:  No, rozumíme si.  

6.) Co cítíš, když na začátku koncertu kapela zahájí hru, ty přicházíš na stage, pozdravíš publikum..., co dál?

IVA: Když cítím sama sebe, tak je to ou kej. Když necítím sama sebe, tak mám problém (pobaveně). Tak zjistím třeba, že nejsem úplně v dobrém rozpoložení nebo moc přemýšlím hlavou....

6. b) stalo se to to?

IVA:  Jo, samozřejmě.  Někdy právě moc přemýšlím hlavou, má na to vliv i tréma nebo..., nevím. Ale dostat se do stavu, že vylezu na jeviště a cítím sama sebe, je to nejlepší, co můžu udělat jak pro sebe, tak pro publikum. Protože ve chvíli, kdy cítím sama sebe, jsem schopna předávat emoce a zprostředkovat zážitky a udělat to nejlíp, jak to v tu danou chvíli dokážu.  To je cíl. Když jsem moc v hlavě a moc přemýšlím, abych třeba nedělala chyby a tak..., tak si myslím, že je výsledek poloviční. I bez těch chyb je to poloviční.  Takže mým cílem je vypnout kontrolky a vždycky se zkoncentrovat natolik, abych byla schopna tam přijít jako já.  Bez všech masek, kontrol, posuzování, očekávání a dalších věcí, které mě  nějakým způsobem vyhazují  z toho mého středu.    

7.) Mimochodem jsem si všiml z pohledu fanouška (jsem vlastně stavební dělník, chápeš)..., že jiskříš. Jakmile vstoupíš, věc má o rozměr navíc. To necítím pokaždé.

IVA:   Bene, se stavebním dělníkem jsem takhle zajímavý rozhovor ještě nedělala, neměla jsem tu příležitost. Miluju praktické lidi.

8.) Co jsi ještě nevyzkoušela a láká tě to?

IVA:  Já mám jeden hudební sen. Nikdy jsem o něm ještě veřejně nemluvila. Protože někdy jsem mívala pocit, že o snech se nemá mluvit. Ale došlo mi, že to byl jen strach z toho si něco přát. Dnes už cítím v tomto směru uvolnění. Vím, že můžu mluvit úplně o všem, o čem chci. První, když jsem se ponořila do sebe a snažila jsem se najít v sobě odpověď, jsem zachytila touhu zazpívat si s Peterem Gabrielem. To mně hodně láká, to chci zkusit. ...  

9.) Dokázala bys více tančit před lidmi na pódiu a více se odvázat? A chtěla bys šokovat své lidi nějakou nádhernou mezihrou na jakýkoli hudební nástroj?

IVA:  Já myslím, že bych dokázala cokoliv, co bych cítila, že chci udělat. Trošku jsem o tom mluvila předtím, že musím být sama sebou. Protože vím, že ten přenos mezi mnou a mezi lidmi je pak nejčistší. A ve chvíli, kdy bych se rozhodla, že budu ode dneška na jevišti metat kozelce, tančit a dělat nějakou extrémní show, vím, že by to bylo jen pro ten efekt samotný. Což není špatně, efekty jsou součástí našeho života, našeho vyjádření a obdivuji ty, kteří s nimi umí pracovat,  nicméně vím, že by to teď nevycházelo ze mně. Ale jsem zároveň otevřená všemu. Třeba jednou nastane  doba, kdy to budu tak skutečně cítit a zjistím, že je to také součástí mé podstaty, že jsem se toho třeba jen bála, objevím to v sobě, budu chtít to udělat a budu z té představy dokonce nadšená. Až pak to udělám. Vůbec nemám potřebu, chtít někoho něčím úmyslně šokovat. Teď mě ale napadá, zda je to dobře ... Díky za terapii Bene, zamyslím se. Chci být během zpívání ve své naprosté přirozenosti, což pro někoho může být šok … a užít si to s publikem v nějaké vzájemné symbióze, sdílet to. Jakýkoli umělec sdílí sám sebe s  lidmi, kteří ho poslouchají, nebo kteří se dívají na jeho obrazy, nebo čtou jeho knihy. Je to prostě sdílení sama sebe s druhými. Takže já ve chvíli, kdy do toho budu dávat něco, co nejsem,  tak už narušuji ten tok. Nebo vlastně jednoduše lžu. Abych to upřesnila. I když hraji roli v divadle, nebo jsem sama za sebe na koncertě, vždy musím mít záměr. Ten záměr musí být v souladu se mnou a s mými morálními hodnotami. Je to totiž magie. Sílu má to, co předáváš lidem. Neberu to na lehkou váhu. Je to i zodpovědnost, čím na publikum působíš a proč.   

10.) Ty máš hlas na věky věků. Máš úžasné srdce. Žádné triky. Děláš většinou nadčasový moderní pop. Považuješ se za zazračné dítě?

IVA:   Máš hlas na věky věků. Tak tos mě donutil se nad tím zamyslet...

10. b) Nesmrtelný hlas.

IVA:  Vidíš..., a já přemýšlela, jestli mi ho Bůh propůjčil na věky věků, nebo jestli někdy řekne, hele, tak to už stačilo.

11.) Kvalita toho hlasu. Musela jsi pochopitelně na tom makat. To je jasné. Ale máš zároveň úžasné srdce. Ono se to vlastně nedá oddělit.

IVA:   A já si to uvědomuji. Jak jsme mluvili na začátku o tom, jak se člověk vyvíjí ve svém životě, jak stárne, moudří nebo naopak nemoudří a dějí se mu všechny ty věci, tak mne se veškeré mé životní zkušenosti projevily na mém hlase. Jsem přesvědčená, že mám srdce s hlasem ve spojení. A jsem přesvědčená, že to, co jsem zažila, je v tom mém hlase nějakým způsobem obsažený. A vůbec tím nechci říct, že to takhle bude pořád, může se stát cokoliv, můžu prostě zblbnout, může mi něco stoupnout do hlavy, člověk sejde z cesty a i to jsem přesvědčená, že by se na tom mém hlase odrazilo.  Takže já k tomu přistupuji s velkou pokorou a vlastně jsem šťastná, že to takhle mám. Přes svůj hlas a přes to, co dělám, můžu i zvenku pozorovat, jaká jsem.  

12.) Řeknu ti pár atributů: gesta, kontakt s posluchači, nadšení a vřelost, vnitřní rovnováha a osobní vzhled, osobní pokrok, pružnost a rozumnost, každodenní dobrá mluva mimo pódium, přijímání rad, poslech hudby, sport, rozjímání, naslouchání, cit. Sama vidíš potřebnost všeho, co však zdůrazníš?

IVA:   Tak kdybych měla vybrat, ještě než jsi to celé vlastně doříkal, tak  jsem si uvědomila, že všechny ty věci mě provázejí v mém životě a jsou v mém životě důležité. Nicméně pokud bych z toho měla vybrat jenom něco, tak hodně se mnou zarezonovalo nadšení a vřelost, osobní pokrok. A přijímání rad v tom smyslu, že si uvědomuji, že všechno, co se kolem mě děje, mě nějakým způsobem učí. Přijímání rad neznamená souhlasit se vším, co slyším a co mi kdo řekne a co mi kdo radí. Pro mne je někdy skvělá rada i to, když mi někdo řekne, co cítí a že je to  naprosto odlišné od mého postoje. V tu chvíli si totiž ten svůj postoj uvědomím a jsem si sama v sobě stoprocentně jistá, že to cítím jinak a že právě za tím si stojím. Takže já jsem vděčná i za všechny věci, které se ke mně dostávají, s kterými nemusím na první dobrou nebo vůbec souhlasit. Ukazuje mi to další části mého života. Přijímání rad v tom duchu, že vlastně všechno, co přichází, můžu považovat za lekci, za něco, z čeho se můžu učit. A pak určitě naslouchání.

12. b) Měl jsem na mysli soustředěné a opakované naslouchání konkrétní písně, pokud tě zaujala nějaká vychytávka, postup. Posléze přenesení do svého světa.

IVA:  Když mi bylo 17, 18, 22,  tak jsem muziku poslouchala právě z tohoto úhlu, jak jsi říkal — něco si osvojit, často mne zajímaly technické věci. Zajímalo mě, jak to ten zpěvák tím hlasem udělal. Zajímaly mě nějaké konkrétnosti v nástrojích, takže často to byly důvody, kvůli kterým jsem si poslouchala některé skladby dokola, nicméně jsem si teď s tvou otázkou uvědomila, že tímto způsobem jsem neposlouchala hudbu už strašně dlouho. Vnímám především ten pocit. Pokud opakovaně poslouchám nějakou píseň, tak to dělám kvůli tomu pocitu, který z toho mám. Jde o tu vibraci, která se mnou něco dělá. Ale většinou už v tom nevnímám ty technické záležitosti.        

13.) Chtěla bys mít vlastní rodinu? Co je k tomu potřeba? 

IVA:   Ano rodinu chci určitě mít. Potřeba je se pro to rozhodnout a to jsem asi ještě úplně neudělala. V hlavě ano, ale v srdci asi ještě ne. Bylo pro mě vždycky důležité moci se spolehnout na muže a věřit mu, pokud s ním chci děti. Teď vím, že podstatné je věřit především sobě a spoléhat se na sebe. Jedině pak můžu potkat partnera, kterému lze důvěřovat. Takže z této podstaty se můj pohled na to, jak bude vypadat a žít má rodina, změnil a čekám až mé rozhodnutí sestoupí i do srdce. Možná už jen tím, že o tom takto mluvím, se to vlastně děje. Ale přiznám se, že jsem toto rozhodnutí dříve alibisticky nechávala na Bohu.

13. b)  Bůh za tebe rodinu nezaloží.

IVA:   (srdečný smích)..., to já samozřejmě vím.

13. c)  jednotlivé kroky děláš sama.

IVA:   Ano. Samozřejmě to vím.

13. d)  To je jako s tou kapelou. Je to takové..., v jistém smyslu malé manželství. Žena, která se nenarodila jenom pro rozění dětí, pečení buchet a koláčů manželovi. 

IVA:   Ano, myslím si, že  energii tvoření, kterou člověk používá, může využít na to, že porodí děti, ale také na něco zcela jiného. Cokoli je v pořádku. Jsem  přesvědčená, že například já osobně mám tolik energie, že jsem schopna tvořit hudbu, zpívat, starat se o děti, péct buchty a koláče a milovat svého muže, své děti a své přátele. Necítím žádné omezení.

14.) Dnes mnoho umělců dělá pár věcí jen naoko. Schvaluješ to?

IVA:   Nerada tyto věci soudím. Myslím, že určitou citlivost pro pravdu  obsaženou v lidském konání asi mám a vidím, když je něco naoko. A je to pro mě impulz, že tyto polovičatosti prostě nejsou předmětem mých zájmů. Nedotýkají se mě. Ale to není jenom věc umění a hudby. To je věc obecná v našem světě a je úplně jedno, do kterého oboru sáhneš. Existují lidé, kteří dělají věci ze své podstaty, potřebují  pravdu k tomu, aby mohli žít, tvořit, aby jim bylo dobře. To jsou většinou profíci na svém místě, kteří o sobě nepochybují a vždy se mohou se zdviženou hlavou postavit za svou práci a za svůj život. Pak jsou lidé, kteří tu pravdu pro svůj život zatím nepotřebují. Neřeším, z jakých důvodů. Prostě to pro ně není v životě to podstatné. A proto dokáží dělat věci naoko, napůl, jen tak šolichat, jít jen po povrchu. Většině to stačí k uspokojení. Proto ubývá kompetentnosti, barev, hloubky a intelektu a morální hodnoty ztrácejí význam. 

15.) Souhlasíš s tezí, že v kapele nesobeckost pomáhá překonávat lidskou nedokonalost?

IVA:   No, co je to nesobeckost, Bene, víš?

15. b) Ne všechno buduje. Rozumím tomu tak, že s ponížeností mysli budeme považovat ostatní za sobě nadřazené  a nebudeme s osobním zájmem upírat oči jen na své vlastní záležitosti, ale s osobním zájmem i na [záležitosti] ostatních. Ať nikdo nehledá svou vlastní [výhodu], ale [výhodu] druhého. Možná empatie. Schopnost vidět věci v souvislostech, to jsou nepatrné krůčky. Všimni si mojí košile: ani jeden šev nevidíš, a přece tady musí být, jinak by nedržela pohromadě. Rozpadla by se. Každý z nich je stejně důležitý...

IVA:   Ono záleží na tom, co konkrétně považuješ za tu nedokonalost. Pokud pomáháme někomu, kdo si není ochoten pomoci sám, ale spoléhá se jen a pouze na podporu druhých, je  podle mého dotování takového člověka plýtváním energií. Takže pokud bude šička líná a neschopná a bude se spoléhat na kolegyni, která špatně přišité knoflíky bude přišívat za ní, bude časem tato kolegyně vyčerpaná, nebude stíhat svou práci a kvalita její vlastní práce půjde do háje. Tak je to se vším. Nemůžeme na úkor sebe dotovat druhé. Je toto sobectví? Je to, že obětujeme vlastní štěstí a vlastní kvality pro druhého, který se ze své vůle o nic nesnaží, opravdu nesobeckost? Bohužel, mnoho lidí by asi řeklo, že ano. Pokud spolupráce a nesobeckost vychází z toho, že každý dělá maximum a vzájemně se k tomu ještě podpoří, je to v naprostém pořádku. Pak mohu souhlasit s tím, že spojením energií vznikne synergie. Ale dotováním druhých, kteří sami nejsou ochotni přispět svým dílem, nic vyššího nevznikne, je to destruktivní model. Tomu já se ve svém životě vyhýbám. Pokud má člověk sám sebe rád a v úctě je to sebeláska a ne sobectví. V opačném případě si pocit sebelásky nahrazuje tím, že neustále dělá něco pro druhé a na sebe zapomíná.

15. c) On dělá věci proti svým zájmům a ani o tom neví.

IVA:   Přesně tak. Záleží, jak to slovo sobectví chápeme. Z pocitu sebelásky a sebeúcty mohu jednat s druhými také s úctou a láskou.  Bez toho budu jen oběť, která potřebuje ke štěstí uznání druhého.

16.)  S jakým národem bys chtěla žít, kdyby to nebyli Češi? Mluvili by jiným jazykem, jinak by se oblékali jako jednotlivci.

IVA:   Já to nedovedu dělit. Člověk je buď dobrý a přitahuje mě svým způsobem života anebo takový není. Takže mně je úplně jedno, jaké je národnosti, ale vnímám jaký je, jaké má srdce. To je pro mne podstatné.  

17.)  Co vyzvedneš na jednotlivých spoluhráčích v Precedens?

IVA:   OK. Ale řeknu upřímně co si myslím a berte to jen jako můj osobní názor. Bubeník Radek je podle mě neuvěřitelně otevřený a čistý. Je moc příjemné vidět někoho mladého, kdo v sobě nenese  zbytečné bloky. I naděje v tom je, že se rodí silní a kvalitní lidé, což on je,  nejen jako všestranný hráč, ale i jako člověk. Pavel dokáže udělat pro kolektiv mnoho nesmírně důležité práce, která na první pohled může být pro někoho nezaregistrovatelná, díky ní však kapela drží pohromadě. Je tmelícím prvkem. Mám pocit, že se nezastaví, pořád vyvíjí činnost a je stále příjemně naladěný. Nicméně možná právě někdy dělá víc pro druhé než pro sebe. Maťo je výjimečný hráč. A myslím si, že to, jak hraje na basu, je vlastně odraz jeho duše. On je extrémní jednak sám v sobě a jednak i tím, jak hraje. A je náročný k sobě i k druhým. Jeho extrémy, které má v sobě, jsou pro mne inspirativní. Další inspirující, živočišný prvek  je Honza. Výjimečný hráč na kytaru.  Fascinuje mě tím, jak je pevný, kompaktní, vyrovnaný a že i přes tu svou neuvěřitelnou vyrovnanost a pevnost dokáže hrát rozevlátě. Ale ne rozevlátě ve smyslu, že by to nezařezávalo. I v tom zařezávání slyším ty hroty, ty špičky, ty fousky, které vyčnívají z jeho hry a je to vlastně strašně živé. David se střídá na kytaru s Honzou. Davida znám hrozně dlouho. Oni jsou si vlastně něčím podobní, i když hrají každý jinak. David je taky pevný, klidný, má nadhled a zároveň také ve své hře dokáže být rozevlátý a zařezávat. Pořád se směje a šíří kolem sebe dobrou náladu. Martin je hodně inspirativní člověk. Všestranný. Má uměleckou duši. My spolu hodně souzníme. Máme spoustu podobných názorů, ale dokáže to mezi námi také hodně jiskřit. Jsem člověk, který je zvyklý tvořit, nedokážu jen někde stát a dělat to, co mi někdo řekne, nebo co se po mě chce. Mám na všechno svůj názor, takže je pro mě přirozené o věcech v Precedens mluvit a klidně se i přít, když něco cítím jinak. V těchto chvílích mezi námi občas vznikají třecí plochy, nicméně jsme si s Martinem oba vědomi, že si nastavujeme zrcadlo a že se vystavujeme vzájemně lekcím, ze kterých se učíme. Někdy je to hodně emotivní a poté i velice vtipné. Z té jiskřivosti můžeme tvořit. Můžeme ji využít. Není to nudný potok. Spíše rozbouřená řeka. Na ní se dá ale lépe svézt, když člověk umí svou loď  kočírovat. Je to větší zábava. Myslím, že se známe už z dob alchymistů.

18.) Co musí mít muž, aby tě vůbec začal zajímat?

IVA:   Tak budu úplně upřímná. Na to jsem přišla až ve svých 40~ti letech. (smích). Je těžké to popsat slovy, protože já to spíše cítím (povzdech). Je pevný. Zná svou hodnotu. Je si vědom své síly a nebojí se ji použít. Teď přirozeně nemluvím o fyzické síle. Chlap umí být svobodný. Chce jít svou cestou.  Cítí své srdce, miluje sám sebe, váží si sám sebe a ví, proč věci dělá. Ví, co chce. Ale především, neztrácí sám sebe a nepodělá se ve chvíli, kdy se mu něco z toho nedaří. V životě člověka je přirozené, že prožíváme i období, kdy vše nejde tak, jak bychom zrovna chtěli. Možná to zní, že jsem dosti náročná, nicméně vím, že muž, který je ve vnějším světě mým partnerem, rezonuje s mužem, kterého mám uvnitř sebe. A to je pouze má cesta. Nemůžu potkat silného a vědomého muže, když ten můj vnitřní muž bude zmrzačený. Nejspíš mě zaujme takový muž, který je zrcadlem toho  vnitřního. {Ben Tais Amundssen} 

Iva Marešová — Rozhovor mězi dvěma atentáty [v plném rozsahu] (26.1. 2016)

NEWS

28.4.2017

Thurston Moore

28.4.2017

Mark Lanegan Band

28.4.2017

Vök

26.4.2017

Huckleberry

26.4.2017

Ravyn Lenae

26.4.2017

Julia Lucille

26.4.2017

Anakver

26.4.2017

Jane Weaver

23.4.2017

The Wooden Sky

archiv

ALBUM COVERS VIII.

Vijay Iyer — Accelerando (March 13, 2012)
Tais Awards & Harvest Prize
Za Zelenou liškou 140 00 Praha 4, CZE
+420608841540